»Čas jsou prý peníze, ale peníze se nerovnají času. Bez peněz se dá ještě vždy mnoho udělat, bez času nic,« řekl Jan Neruda. Peníze nemá Evropa dávno a čas jí také už vypršel. Není to důstojná smrt. Evropa umírá v bolestech, ponížení, potupě, hanbě. Jako by bez sebe. Sama si za to může. Sama sebe si přestala vážit a ctít odkaz svých velikánů – těch skutečných, nikoli předhazovaných.
V životě je také nejdříve rodina, a potom až vše ostatní – společenství ve škole, na pracovišti apod. I Evropa to tahle kdysi měla – národní buditelé dbali tradic, usilovali o čistotu mateřského jazyka, vzdělávání, kulturu a s respektem a úctou vzhlíželi k národům druhým. To byla silná Evropa. Jenže toho všeho se postupem času dobrovolně zřekla.
Strhala ze sebe svoji identitu, přepsala svůj rodný list, zašlapala své já. Nechala se zkorumpovat za líbivou iluzi vlastní důležitosti a nenahraditelnosti, když té faktické byla rychle zbavena, aniž to stačila zaznamenat. Aniž by to chtěla zaznamenat. Když se tu a tam při záblescích vidiny toho božího dopuštění chtěla vracet zpět, nebylo kam. Šlehaly z ní plameny a hrstka odhodlaných prozřevších neměla čím hasit.
»Jsou toliko dvě strany politické na světě: strana poctivých a strana nepoctivých – poznáte a rozeznáte je podle toho, kterak školství podporují,« pravil ve své době jiný český velikán, Karel Havlíček Borovský.
Nynější vzdělanost v Evropě již nemá kam klesnout. Dosáhla dna duchovní chudoby. Dnešní Evropa nemá velikány, dnešní Evropa má intelektuálně zdeformované jedince, kterým role (pseudo)velikána je pouze propůjčena, byvše tragickým výrazem primitivnosti ducha, byvše smutným zjištěním, co všechno lze vydávat za moudré.
Evropou cloumají řízená monstra s nevyčerpatelnými zásobami té nejodpornější perverze. Sprostota je dnes vůdčí ideologií, ženoucí se starým kontinentem jako tsunami. Za ní je jen zkáza. Evropa utichla. Domorodí pěšáci jsou dávno mimo hru, cizí králové obsazují dobrovolně uvolněná pole na šachovnici Evropy. Šach mat. Tragická partie. Poslední. S Evropou nebude chtít nikdo další hrát. Spojené státy s ní dohrály, protože vyhrály, a ostatní kontinenty, i kdyby Evropa chtěla, nezvednou rukavici, vhozenou hochštaplerem. Někým, kdo tak bezohledně zneuctil sám sebe, kdo se dobrovolně zpronevěřil vlastním historicky daným a přirozeným ideálům.
Evropa se ocitla v postavení dosluhující prostitutky. I kdyby ještě chtěla, už nemůže. Nemá co nabídnout. Snad krom nechutných zážitků z časů, kdy se rozdávala na potkání a plnými hrstmi. Pravda, za peníz zdánlivě slušný, zaoceánský klient byl na oko štědrý a Evropě to stačilo. Muselo, protože zas tak exkluzivní prostitutkou nebyla. Teď zestárla – povadlá prsa a povislé břicho vyvolávají spíš posměch, soucit a lítost. Dnes už škemrá jen na ulici. Dobře situovaní klienti z dřívějška se k ní točí zády. Užili si a stačilo. Dobitá Evropa byla dobyta…
Jan Čech