Za několik málo dní opět rozsvítíme svíčky na vánočním stromku. Za několik málo dní! Uteklo to, rok uplynul jako voda, ať už byl, jaký byl, čas, žel, nečeká a od vzniku našeho světa si běží podle svého, byť mu člověk přidělil jakési minuty, hodiny, dny, roky… A budou Vánoce! Ty nejhezčí Vánoce mám pro sebe spojeny s Českým rájem a Podkrkonoším. Snad díky tomu, že jsme byli mladí, snad kvůli tomu, že zde skutečně sníh a nebe zářilo hvězdami, snad kvůli tomu, že zde bylo ticho, mír (ne vždy) a klid. Klid tichých lesů a hor, údolí a vrchů, klid přírody i drahých kamenů, krásných skleněných ozdob, květin i zvířátek, klid lidí a dětí, klid vesniček i městeček. A do jednoho takové městečka bych Vás chtěl dnes zavést. Do Vysokého nad Jizerou!
Vysoké nad Jizerou je jedno z nejvýše položených horských měst České republiky. Žije zde přibližně na 1 400 obyvatel. Součástí města jsou i horské vesničky Helkovice, Horní Tříč, Sklenařice a Stará Ves. Pod našimi Krkonošemi představovaly vždy enklávu česky hovořících obyvatel těchto hor. Však také si za dobré viditelnosti vyjděte na jejich severní okraj a hle, uvidíte Krkonoše od Babího Kouta k Plechu, Kokrháči, Šišákům a ke Kozím Hřbetům. A když se chcete podívat na jih, spatříte kraj od Kozákova až po Ještěd a možná ještě dál.
Poprvé je Vysoké zmiňováno v dochovaném písemném pramenu jako Wyssoka v roce 1352, jako Alta ciuitas (lze přeložiti s ženským rodem městského titulu použitým v latině přibližně jako Vysoká městská obec, jinak prostě město Vysoké) pak ve spolehlivém opise dalšího pramene pořízeném teprve v patnáctém století až k 4. srpnu 1354. První známí majitelé jsou páni z Waldsteina. Roku 1842 město Wysoký leželo v Čechách v Boleslavském kraji.
Vysoké nad Jizerou je už léta přezdíváno jako »Městečko nejkrásnější zimy«. Není divu. Sněhu tu bývá dost a dost. Okolo zasněžených silnic rostou jeřáby (snad dosud, věřím) a jejich větve bývají obsypané jíním. A kolem pahrbkovitá krajina, na níž se krčí chalupy a domky a slunce polévá sněhovou půdu růžovým nádechem. Město leží na náhorní planině, kdežto k němu připojené obce – Sklenařice, Tříč, Stará Ves a Helkovice – se rozběhly po stráních údolí potoků, z nichž tříčský a sklenařický stékají do Jizery, staroveský do Vošmendy a s ní do Kamenice. Neobydlená zůstává údolí potoka vysockého (Hradského nebo také Farského), který se vlévá do Jizery pod zříceninou hradu Nístějky, a na západě údolí potoka Vošmendy, kde se říká V dolech nebo V Kalifornii (podle zahradníka J. Heváka, který se zde usadil po návratu z Ameriky). Podnebí má na Vysocku výrazně horský ráz. Podle místní charakteristiky je zde půl roku zima a půl roku »zejma« (nářeční výraz pro roční dobu). Podle povídaček je ve Vysokém potřeba o kabát a fůru uhlí víc oproti okolí. Dlouhá s »futeřemi« a vysokými závějemi, poměrně krátké, svěží léto, dramatické bouřky, hojnost srážek jsou pro ně charakteristické. Větry, které zde vanou, převážně od západu, po celé čtyři pětiny dnů v roce, daly Vysokému literární jméno »Větrov«. Nazval je tak Karel Václav Rais v románu »Zapadlí Vlastenci«. Nadmořská výška u vodárenské věže (vodojemu) je 704,4 m n. m.
V dávných dobách se tu rozkládaly lesy. Černé a hluboké lesy, ve kterých se to hemžilo medvědy, a horníci tu v šachtách těžili stříbrnou rudu. Dodnes se tomuto místu říká V Šachtách. Stříbrné rudy tu byly již známé v první polovině 16. století. Zdejší ložiska nechal zkoumat v roce 1625 Albrecht z Valdštejna. Po skončení třicetileté války a překonání poválečné krize se noví majitelé panství snažili obnovit slávu zdejších dolů a hlavně obnovit dřívější zisky. Doly, jejich zařízení i hutě našli však většinou zpustlé, zanedbané, šachty zatopené, byl nedostatek horníků i štajgrů. Pouze některý důl zůstal trvale v provozu. Také povrchové, dobře přístupné žíly byly většinou vyčerpány a těžba musela nutně zasahovat do větších hloubek. Sláva těžby stříbrných rud se však neobnovila.
V roce 1951 probíhaly výzkumné práce v oblasti většiny starých důlních děl, bohužel bez většího úspěchu.
Městečko Vysoké nad Jizerou je také rodištěm našeho prvního republikového předsedy vlády Karla Kramáře a jeho bratra Vincence. O Karlu Kramářovi se povídá hodně, ale jeho mladší bratr Vincenc se proslavil jako český teoretik kubismu a sběratel, proslul jako předvídavý sběratel kubistického umění, ředitel Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění s mimořádným smyslem pro výjimečné akvizice a jako pozoruhodný teoretik. Stal se historikem umění, který se po celý život hlásil k východiskům vídeňské školy a sepsal mnoho studií, které ovlivnily další historiky umění, například Alberta Kutala. Šlo o odborníka se širokým okruhem zájmů, který obhajoval moderní umění a zároveň razil cestu studiu středověkého umění, jak ho známe dnes. Přesvědčen o zaštiťující roli státu usiloval v pozici ředitele Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění o zestátnění jejích sbírek, což se mu roku 1937 podařilo. Jeho role při vzniku Státní sbírky starého umění byla zcela nepominutelná. Ve funkci ředitele ze zanedbané sbírky provinciálního charakteru ve vlastnictví SVPU vytvořil fungující a reprezentativní státní instituci. Středověké a moderní umění vděčí Kramářovi za kvalitní přírůstky. Mezi nejznámější lze zařadit Vyšebrodský oltář, Madonu Veverskou, Římskou, Roudnickou, Jindřichohradeckou a Zlatokorunskou, Zmrtvýchvstání Třeboňského mistra nebo Epitaf Jana z Jeřeně. Rok před smrtí odkázal svoje sbírky kubistického umění Národní galerii, v nichž vynikají zejména práce z Picassova raného období. Tím napomohl státní sbírce moderního umění získat rozměr mezinárodní.
Bratři Kramářové jsou bezesporu velkými místním i rodáky.
Kraj Vysokého nad Jizerou je tak krásný a slavný nejen přírodou, ale i díky jim! Přijďte pobejt! A nejen na Štědrý večer, kdy kolem vás zní klid a mír a tichá hudba a zpěv.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora