Současná doba nejlépe ukazuje, jak jednoduše se může z jakékoliv mezinárodní smlouvy stát pouhý cár papíru. Příkladem může být Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) která představovala hlavní mechanismus kontroly zbrojení na kontinentu. Máme se začít bát, jak varoval generální tajemník NATO Jens Stoltenberg?
Tento týden vešel v platnost zákon o vypovězení smlouvy CFE ze strany Ruska, na základě toho generální tajemník NATO na tiskové konferenci v Berlíně vyzval k posílení aliance.
»Tento týden Rusko odstoupilo od Smlouvy o konvenčních zbraních,« poznamenal generální tajemník aliance s tím, že »od tohoto okamžiku Rusko odstoupilo od všech hlavních smluv o kontrole zbrojení«. Připomněl zejména, že Rusko již v únoru pozastavilo svou účast ve Smlouvě o opatřeních k dalšímu snížení a omezení strategických útočných zbraní (START-3), »posledním dokumentu, který reguloval počet jaderných hlavic mezi Ruskem a Spojenými státy«. Stoltenberg rovněž přičetl Rusku odpovědnost za vypovězení Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu. »To vše učinilo svět nebezpečnějším a ukazuje, jak důležité je posilovat NATO,« uvedl generální tajemník.
Podle něj tak Rusko podkopává bezpečnost NATO tím, že »demonstruje naprostou neúctu ke kontrole zbrojení«.
Ale není všechno tak černobílé. Co pro nás tedy vlastně CFE znamenala a kdo jí vlastně nedodržoval? Pojďme se nejprve podívat na její koncept:
Od Atlantiku až po Ural…
Smlouvu podepsalo 19. listopadu 1990 v Paříži 16 členských států NATO (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Španělsko, Turecko a Velká Británie) a šest států Varšavské smlouvy (Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR).
Na jejím základě byly v oblasti působnosti – od Atlantského oceánu po pohoří Ural, řeku Ural a Kaspické moře, včetně ostrovních území – stanoveny maximální úrovně výzbroje a techniky pro každý blok: 20 000 tanků, 30 000 bojových obrněných vozidel, 20 000 dělostřeleckých systémů, 6800 bojových letadel a 2000 bitevních vrtulníků (úrovně neboli kvóty stanovené pro bloky byly rozděleny v rámci těchto celků; smlouva je označuje jako »maximální úrovně pro držbu«).
Výzbroj a vybavení, které tyto limity překračují, měly být do 40 měsíců redukovány. Kromě toho byla zavedena omezení v tzv. okrajových zónách (pro VS – Bulharsko, Rumunsko, Zakavkazsko, Leningrad, Severní Kavkaz a Oděský vojenský okruh SSSR; pro NATO – Řecko, Island, Norsko a Turecko). Na křídlech každé ze stran bylo povoleno mít nejvýše 4,7 tisíce tanků, 5,9 tisíce obrněných vozidel a šest tisíc dělostřeleckých systémů. Pro kontrolu dodržování smlouvy byl zaveden systém vzájemných inspekcí.
Po rozpadu SSSR, rozdělení Československa a sjednocení Německa se smluvními stranami Smlouvy o konvenční ozbrojené spolupráci stalo 30 států. Kvóta SSSR byla rozdělena mezi nově nezávislé státy. Dohodu o tom podepsaly 15. května 1992 v Taškentu Rusko, Ázerbájdžán, Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Moldavsko, Ukrajina a Gruzie (Lotyšsko, Litva a Estonsko zůstaly mimo smlouvu). Rusko se zavázalo, že nebude mít více než 6400 tanků, 11 480 obrněných vozidel, 6415 dělostřeleckých systémů, 3450 letadel a 890 vrtulníků.
Dne 9. listopadu 1992 vstoupila v platnost CFE. Dosažení stanovených úrovní bylo z velké části dokončeno v roce 1995. Dne 31. května 1996 byl během hodnotící konference CFE ve Vídni přijat dodatek, který změnil hranice okrajových zón. Celkem pak bylo v rámci CFE vyřazeno 59 000 zbraní a bylo provedeno přibližně 60 000 inspekcí.
Limity už jen jako iluze
Koncem 90. let, kdy některé bývalé členské země Varšavské smlouvy vstoupily do NATO, ztratily stávající limity bojového vybavení pro bloky svůj význam. Proto se účastníci CFE rozhodli ujednání aktualizovat.
Tento materiál stanovil přechod od blokových omezení k omezením vnitrostátně-teritoriálním, včetně omezení rozmístění vojenského vybavení jiných zemí na území suverénních států. Národní kvóta pro Rusko byla mírně snížena na 6350 tanků, 11 280 obrněných vozidel, 6315 dělostřeleckých systémů, 3416 letadel a 855 vrtulníků. Současně byly zvýšeny kvóty pro ruská křídla (v severozápadní části evropského Ruska a na severním Kavkaze) na 1300 tanků, 2140 obrněných vozidel a 1680 dělostřeleckých systémů.
Celková kvóta NATO v době podpisu smlouvy činila 19 096 tanků, 31 787 obrněných vozidel, 19 529 dělostřeleckých systémů, 7273 letadel a 2282 vrtulníků.
Současně s Dohodou o přizpůsobení CFE byl 19. listopadu 1999 v Istanbulu přijat Závěrečný akt jednání o přizpůsobení smlouvy, v němž byly stanoveny politické závazky států. Státy NATO se například zavázaly, že na území nových členů nebudou trvale umísťovat podstatné bojové síly včetně letadel; pro Polsko, Maďarsko, Českou republiku a Slovensko byly sníženy úrovně teritoriální výzbroje. Rusko se zavázalo ke zdrženlivosti při rozmísťování sil v Kaliningradské a Pskovské oblasti a ke stažení přebytečné výzbroje z Gruzie a výzbroje z Moldavska. Tyto závazky byly politické povahy a nepodléhaly ratifikaci.
Krize CFE a šedá zóna
Upravená CFE měla být ratifikována všemi stranami základní smlouvy. Ratifikační proces však dokončily pouze čtyři země – Bělorusko, Ukrajina, Kazachstán a Rusko.
V roce 2007 se vytvořila nerovnováha v konvenčních zbraních – 22 zemí Severoatlantické aliance, které se účastní smlouvy CFE, disponovalo 22 424 tanky, 36 570 obrněnými vozidly, 23 137 dělostřeleckými systémy, 8038 letadly a 2509 vrtulníky, což překračovalo prahové hodnoty stanovené v roce 1990. Zároveň se Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko, Bulharsko a Rumunsko po vstupu do NATO vyhnuly formalizaci své výzbroje jako součást západní skupiny smluvních stran CFE. Kromě toho vstup Litvy, Lotyšska, Estonska a Slovinska, které nejsou smluvními stranami CFE, do bloku vytvořil »šedé zóny« mimo kontrolu smlouvy.
Ve dnech 12. až 15. června 2007 se ve Vídni konala mimořádná konference účastnických států Smlouvy o společném postupu v Západní Evropě. Byla svolána na žádost Ruska v souvislosti s návrhem Vladimira Putina na vyhlášení moratoria na provádění smlouvy. Ruská delegace předložila konferenci balíček návrhů na obnovení závazků vyplývajících z CFE. Mezi nimi bylo přistoupení pobaltských států ke smlouvě, jakož i snížení celkové úrovně výzbroje a výstroje zemí NATO jako kompenzace potenciálu získaného v důsledku rozšiřování bloku. Na konečném dokumentu se však nepodařilo dohodnout.
Moratorium na vymáhání práva Ruskem
Dne 13. července 2007 podepsal Putin dekret, kterým pozastavil ruské vymáhání Smlouvy z roku 1990 a souvisejících dokumentů. V odkazu na prezidentský dekret se vysvětluje, že důvodem pro tento krok bylo vyhýbání se bývalých účastníků CFE opětovnému vydávání zbraní západnímu bloku, přímé překračování stanovených limitů ze strany Aliance, rozmístění vojenských základen USA na území Bulharska a Rumunska, neplnění závazků zemí NATO ratifikovat upravenou CFE a vznik »šedých zón« v Evropě v důsledku vstupu Litvy, Lotyšska, Estonska a Slovinska, které nebyly stranami CFE, do NATO. Platnost dokumentu byla pozastavena »do doby, než země NATO ratifikují dohodu o přizpůsobení a začnou tento dokument v dobré víře provádět«.
Moratorium bylo vyhlášeno v noci na 12. prosince 2007, tedy 150 dní ode dne jeho přijetí depozitářem (Nizozemsko). Současně Rusko přestalo poskytovat svým smluvním partnerům informace o pohybu vojsk, zbraní a vybavení a pozastavilo přijímání a provádění inspekcí. Ministr zahraničí Sergej Lavrov v listopadu 2014 prohlásil: »Žádný z členů NATO tuto smlouvu neplní a my nechceme vypadat, jako bychom se účastnili divadla absurdity.« Dne 11. března 2015 Rusko pozastavilo svou účast na zasedáních Společné poradní skupiny pro CFE, čímž dokončilo proces pozastavení svého členství ve Smlouvě (od té doby zájmy Ruska ve Smlouvě zastupovalo Bělorusko), ale právně v ní nadále setrvávalo.
Dne 10. května 2023 předložil Putin Dumě návrh zákona o vypovězení CFE a souvisejících mezinárodních smluv. V důvodové zprávě k návrhu zákona se uvádí, že smlouva byla na počátku 90. let 20. století poměrně účinným nástrojem pro posílení evropské bezpečnosti, ale pod vlivem rozsáhlých vojenských a politických změn, souvisejících především s rozšiřováním NATO, v mnoha ohledech zastarala a ztratila kontakt s realitou. Náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov, který byl jmenován oficiálním mluvčím pro projednávání vypovězení CFE v ruském parlamentu, uvedl, že po přijetí Finska do aliance se smlouva »definitivně stala reliktem minulosti«. Podle Konstantina Gavrilova, vedoucího ruské delegace na vídeňských jednáních o vojenské bezpečnosti a kontrole zbrojení, »se smlouva definitivně přežila a další účast v ní by nebyla v národním zájmu naší země«. Ruská duma 16. května přijala zákon o vypovězení CFE a 24. května jej schválila Rada federace.
Situace ozbrojených sil v Evropě
Již v roce 2015 se »pod záminkou zajištění bezpečnosti pobaltských států« zvýšil počet taktických stíhaček zapojených do hlídání vzdušného prostoru Lotyšska, Litvy a Estonska 3,5krát – ze čtyř na 14 letů denně na leteckých základnách v Litvě a Estonsku, a dalších 12 taktických stíhaček NATO bylo od března 2014 umístěno na leteckých základnách v Polsku a Rumunsku.
V roce 2016 rozhodli vedoucí představitelé NATO o rozmístění čtyř mnohonárodních bojových skupin »rozšířené předsunuté přítomnosti NATO« v Polsku, Lotyšsku, Litvě a Estonsku (rozmístění bylo zahájeno v listopadu 2016, prapory byly plně obsazeny v červnu 2017, s celkovým počtem více než 4500 vojáků). V roce 2022 byly rozmístěny další čtyři bojové skupiny – v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a na Slovensku.
Po vyhrocení války na Ukrajině v únoru 2022 přijala Aliance novou strategickou koncepci, která radikálně mění její zahraničněpolitické hrozby a priority. V dokumentu je Rusko označeno za »nejvýznamnější a nejpřímější hrozbu pro bezpečnost aliance« a členské státy bloku se rozhodly zvýšit celkový počet sil rychlé reakce ze 40 000 na 300 000 vojáků do konce roku 2023.
Dne 2. listopadu 2022 ruský ministr obrany Sergej Šojgu na společné vojenské radě Ruska a Běloruska oznámil bezprecedentní nárůst sil NATO v blízkosti ruských hranic – během šesti měsíců od zahájení činnosti ERF se počet aliančního uskupení zvýšil 2,5krát a činil více než 30 000 osob (podle údajů samotného bloku bylo v té době po celé Evropě trvale rozmístěno více než 100 000 vojáků USA)…
Smlouvy jako cár papíru
Je očividné, že smlouva o tom, že v Evropě bude vše jakž tak v rovnováze, se prostě už mnohým nehodila. Že Spojené státy bez skrupulí porušují smlouvy, které si samy napíší, není nic neobvyklého, ani to, že jejich satelity pak radostně sekundují. S tím souvisí například i smlouva o zákazu používání kazetové munice. Když se na bojišti nedaří, jdou veškeré skrupule stranou. Není se pak čemu divit, že další a další státy přestávají mít jakoukoliv důvěru ve slovo hlavního světového četníka, kterému tak v současné době nezbývá nic jiného, než ono použití síly.
Na stole je tedy otázka. Jeví se svět skutečně bezpečnější s narůstající přítomností NATO a to nejen v Evropě, jak nám většina našich politiků předkládá? Očividně ne, každá akce totiž zákonitě vyvolává reakci. A svět už rozhodně není a jen tak zase nebude jen o jediném a všemocném četníkovi…
Tomáš Cinka