Nad posledními událostmi na Blízkém východě

Předem zdůrazňuji: Jsem proti jakémukoli teroru, i když je třeba doprovázen »svatými myšlenkami«. Zabíjení civilistů jen proto, abychom se pomstili za prokázané či smyšlené činy, jež se mohly třeba stát, je zločin. Tak vnímám nedávnou teroristickou akci Hamásu proti civilistům v Izraeli, tak chápu aktivity skupiny Baader-Meinhofová, Brigade Rosse, 11. září 2001, ale i zlovůli bratří Mašínů. Nic nelze řešit tím, že zabiji, zavraždím někoho, kdo s mou bolestí či ponížením má máloco společného. Tím se nemstím nějakému režimu nebo nějakým vůdcům, ale jen dokazuji svou primitivnost a vlastně nabíjím zbraně pro odvetu, protože každý teror vyvolává pomstu, jež často bývá dalším terorem.

Brzy po masakru v Sabře a Šatíle, palestinských táborů v těsném sousedství Bejrútu, jsem byl v jedné z nemocnic v těchto končinách a mluvil s chlapci, kteří se postavili na odpor militantním libanonským falangistům a jejich izraelským ochráncům. Bylo to v roce 1982, kdy v jedné z mnoha válek Izraele se sousedy došlo ke zmíněné události. Tehdy byli palestinští bojovníci podle mezinárodní dohody odsunuti až do Tunisu a v táborech zůstaly děti a ženy. Chránit tábory měli signatáři dohod, Italové, Francouzi, Američané, a vlastně také izraelská armáda, jež je obklíčila. Stal se však pravý opak. Izraelští otevřeli obklíčení libanonským militantům a v klidu přihlíželi zabíjení. Nešlo však jen o zabíjení, ale o hrůzné masové vraždění, o němž se ani nechce psát. V té nemocnici, kterou jsem navštívil, byli chlapci bez nohou, rukou, s těžkými zraněními. Ač jsem byl z Československa, byl jsem pro ně Evropan, který nezabránil. Za všechny Evropany. Dodnes si s sebou nesu na tuto návštěvu vzpomínku a cítím se těžko. Při tom jsem vinen nebyl a ani nebyl příslušníkem státu, který se na hrůzách, jež se v táborech děly, podílel či podílet mohl.

Proč o tom píši? Vždyť přece Izraelci byli napadeni a brání se zlu. Ano, souhlasím, ale jde o to, aby se podobné akce neopakovaly, aby řetěz dalších podobných zvěrstev už navždy nepoznamenával budoucnost. Aby už nikdy nebyla Sabra a Šatíla a hrůzný čin hamásovského komanda, jež v tomto týdnu zabíjelo, protože se domnívá, že takto probudí arabský svět k odporu proti Izraeli a konečně se jejich rodiny už dávno vyhnané ze svých domovů budou moci vrátit do svých původních bydlišť. Jde z jejich strany o jiskru, která by měla nechat rozhořet požáru. Tak kdysi uvažovali Baader a Meinhofová, členové Brigade Rosse, Muhammad Atta, vůdce akce 11. září, i bratři Mašínové. Žádná taková jiskra však v uvedených případech nedokázala být rozbuškou.

Aby však mohl nastat skutečný mír, je třeba jednat. Nespravedlivé rozdělení země v roce 1948, které vyhnalo mnoho Palestinců ze svých domovů a jež odmítla OSN, bylo na počátku. Pak přišly arabské intifády a izraelské války se sousedy, zvláště ta z roku 1967, kdy si stát Izrael přivlastnil další území. Před několika lety, namísto návratu Golanských výšin pod jurisdikci Sýrie, si je dokonce »definitivně« přivlastnil. A všechny rezoluce OSN či Rady bezpečnosti týkající se tohoto dílu světa se prostě neberou na vědomí. Izrael si to může dovolit. Jeho ochránce – USA – totiž nepřipustí žádnou újmu svého ne zcela poslouchajícího chráněnce.

Jak dopadne současná eskalace napětí na Blízkém východě, lze těžko odhadnout. Ani sílu, s jakou Izrael udeří. Zákrok, který se připravuje, může však vyvolat problém. Nebude se totiž týkat jen teroristů z Hamásu, ale dotýká se všech obyvatel Gazy, tedy i těch, kteří s krokem teroristického komanda neměli a nemají nic společného. Co na to arabský svět? Už opatření, jež vypnulo elektřinu, zastavilo dodávku vody do pásma, není právě humánní a může vyvolat reakci, která bude vyhovovat jen záměru militantů z Hamásu a pochopitelně i bigótně myslícím židům. Teror dalším terorem nezastavíš. Kde hledat jeho konec? Je si toho vědom »demokratický« svět a co proti tomu činí či má v úmyslu činit? Nebo už všechny síly vyčerpal na východě Evropy a v lokálních střetech v zájmu globalizovaného kapitálu?

Jiří Vábr