Musíme ušetřit

Máme šetřit. Hodně šetřit. Každého se úsporný balíček vlády dotkne, protože Česko se musí přestat zadlužovat. Důchodci žijí na úkor ostatních, ti, co pracují vlastně také, proto se jim zdražil benzin a energie z ČEZu, a nejen z něho, všichni musí pochopit, že se blížíme k válce, nebo už ve válce jsme. Tak lze číst v novinách a slyšet z úst pomazaných. Dříve se říkávalo »mazaných všemi mastmi«. To ovšem bylo »za komunismu«, který nikdy nebyl, nebo za předmnichovské republiky, ale tam vládla demokracie, i když omezená, ale alespoň nějaká. Musíme tedy ušetřit, hodně ušetřit, protože potřebujeme…

Co vlastně potřebujeme? Prostředky pro poslance, které si rozdali počátkem roku a rozdají i v dalších letech, protože jich se úspory netýkají. Slibovali sice, že s tím něco udělají, ale jaksi během roku neměli čas to udělat. Bylo potřeba schválit nevyrovnání důchodcům, kteří se prý obohacují na úkor potřebnějších, a česko-americkou smlouvu. Tu především. Ta umožní, když se rozhodnou, pendlovat sem a tam přes nás tisícům amerických ozbrojenců. Zásobovat je budeme pochopitelně my, stejně jako se to stávalo za dob Přemysla Otakara či Ferdinanda Habsburského, kdy vojsko krmili ti, co byli nejblíže. Dostaneme za to možná bankocetle, které nám nevymění žádná banka. Zato peníze na ruku, které dostanou ústavní činitelé, tedy i prezident, premiér, ministři, poslanci, jim vymění i Dresdner Bank.

Potřebujeme také peníze na letadla F-35. Sice předražená, ale dodaná přímo ze Států. Tím napomůžeme americkému rozpočtu, který pokulhává. Také vrtulníky nové generace – i ty s popiskem Made in USA. A bojová vozidla pro mise. Tedy pro války Spojených států. Jak poslušný psík budeme vojáky US Army následovat, když nás pán psince zavolá.

Potřebujeme prostředky i pro akcionáře ČEZu, polostátní organizace, jež na inflaci vydělala miliony. Jeho soukromí akcionáři ovšem také. Jak by přišli k tomu, že by museli také trpět? Proto absolutně nemohou souhlasit s nějakým snížením cen energií či zásahem státu. Oni musí mít přece svůj životní standard zaručen. Tak to je správné. Ti druzí, ti jsou platiči. Nechceš-li od nás elektřinu, neber ji a třeba umři zimou, nebo si najdi jiného, stejně vydřidušského dodavatele.

Potřebujeme i čtyřicet pět miliard korun pro Ukrajinu. Ta přece bojuje za nás. Sice jsem nepochopil, co ona slova »za nás« znamenají, protože v nedávné minulosti jsem je slyšel, když naši vojáci bojovali v Afghánistánu, a nestalo se nic, když se bez úspěchu jako celé NATO stáhli »se sklopenýma ušima«. Ono číslo uvedené jedním z prominentů je ovšem jistě podhodnoceno, protože nezachycuje všechny naše služby třem stům tisícům, nebo snad čtyři sta padesáti tisícům Ukrajinců, kterým nyní platíme či přispíváme na ubytování, dáváme zdarma příspěvky na žití, školy, zdravotní služby, atd. Stačí říci »Jsem Ukrajinec, kdo je víc! Sláva Ukrajině, hrdinům sláva.«

Potřebujeme zaplatit i peníze za neuskutečněný koncert ruské pěvkyně Netrebko. Každá smlouva se totiž musí plnit. A když jsme ji z »rasových důvodů« zrušili (nemohu najít lepší výraz), musíme nést následky ze svého rozhodnutí, protože nevěřím, že by penále zaplatil pan radní Pospíšil ze své kapsy. Atd., atd.

Píši my, ale myslím ty, kteří nám nyní vládnou a jichž se »úspory« nedotknou, a kdyby se měly dotknout, tak vymyslí a schválí nějaký zákon, který přidá právě jim, jako se tomu stalo počátkem roku.

Jiří Vábr