Sedmý pád s kým čím, s hranolkami jako s hradami… páni, to je gól. Něco jako pověstná Maradonova Boží ruka. To jsem si nevymyslel, ale přečetl dnes ráno na stream.cz. »Nejlepší smažák s hranolkami z jednoho pekáčku. Snazší už to být nemůže.« Ale může. A o dost snazší. Když se autor této gramatické děsivosti naučí vzory podstatných jmen a samotné skloňování podle nich.
Smažený sýr si rád dám i častěji než jednou za čas, ale dneska po ránu mě na něho přešla chuť. Kašlu vám na jeden pekáč, klidně u toho zamatlám třeba i deset pekáčů, celou kuchyni, podlahu a všechny stěny dokola, hlavně když ten sýr bude s HRANOLKY jako s HRADY. Panebože, to je tak těžké pochopit, že je TEN hranolek, nikoli TA hranolka?
Tyhle jazykové fauly na doživotní distanc mě vytáčejí čtyřiadvacet hodin denně. Nejsem poblázněný puritán, chápu, že vše, tedy i jazyk, se v dané době nějak vyvíjí, ale čeho je moc, toho je příliš a už vůbec si pod tím vývinem nepředstavuji jeho prznění. Co bychom ale chtěli od civilizace, která pojem »úcta« vnímá jako cizí a takřka nepřeložitelné slovo, že? Čistota jazyka se dnes nebere vážně, považuje se za zbytečnou – dokonce i ve vyšších kruzích. Ale co ty následky? Stále častěji nerozumím tomu, co mě daná osoba chce sdělit. Zvláště jedná-li se o sdělení písemné. Tam nacházím brutální skvosty. To se pak obvykle telefonicky nebo nejlépe osobně z očí do očí ujišťuji, zda jsem danou myšlenku pochopil správně. Někdy to opravdu není legrace, kráčí-li o sdělení informace závažnější.
Občas také mimoděk vyslechnu např. v tramvaji dialog dvou člověků, kteří si spolu sice evidentně chtějí něco říct, ale každý z nich ve skutečností sděluje obsahově něco jiného. Takže oni spolu sice proklábosí dvacet minut, ale rozcházejí se, jakoby spolu nemluvili. Přesněji řečeno – to, co si chtěli říct, si ve skutečnosti neřekli. Hůře o to, že přes veškerou vyvinutou snahu si to vlastně říct neuměli.
Jednou, a to si fakt nevymýšlím, se mně v práci nechtělo na poradu, které bytostně nesnáším, kvůli bezbřehému žvanění o ničem. Tak jsem šéfovi napsal, že jsem nachlazený a nechci tu virózu šířit mezi ostatními kolegy. Šéfa jsem sice úspěšně obalamutil, ale z jeho mejlové odpovědi mně vylítl tlak na 220. Napsal mně: »Beru na vědomí, přeji vám BRZSKÉ uzdravení.« Kdyby ještě dodal, ať si dám dobrou večeři, třeba smažený sýr s HRANOLKAMI, dneska bychom se spolu v Trefě do černého už nepotkávali…
Františku (Palacký), Josefové (Jungmanne, Dobrovský a Kajetáne Tyle), Boženo (Němcová), Karle (Hynku Mácho) a vy všichni národní obroditelé, co to s vámi, proboha, vyvádějí?
Jan Čech