Pittsburská dohoda, také »kladivo na čarodějnice«

Pittsburská dohoda z 30. května 1918 se také před Listopadem stávala předmětem zapomnění. Bylo tomu tak i v celém období předmnichovské republiky a vlastně ani Košický vládní program s tehdejším závazkem podepsaným v Pittsburghu nepočítal. A přitom jedno varování přišlo. Bylo způsobeno nacionalistickými hlinkovci a samotnou existencí klerofašistického Slovenského štátu. Všechno však mělo svou logiku.

Tak tedy Pittsburgh roku 1918. Už bylo třeba skoro jasné, že Velká válka se chýlí ke konci a že Rakousko-Uhersko skončí na lopatkách. Měli jsme svoji armádu, i když zatím jako část vojsk jiných Spojenců, své představitele, s nimiž se jednalo na té nejvyšší úrovni. Rozdílné názory uvnitř exilu se řešily za pochodu ke spokojenosti tria Masaryk, Beneš, Štefánik. Jedním z těchto řešení bylo také zmíněné jednání zástupců Slovenské ligy, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků za účasti T. G. Masaryka v americkém Pittsburghu. Šlo o podporu dalšího postupu Národní rady především od amerických Slováků. Není třeba si nalhávat, jistý nacionální tón mezi americkými Slováky byl.

Můžeme se zeptat: Měli na něj či neměli nárok? Měli, díváme-li se s odstupem. Oddělení Slovenska od českých zemí se uskutečnilo po pádu Velké Moravy. Tamní obyvatelstvo se stalo, název vznikl později, Horními Uhry. Země se stala »neoddělitelnou« částí Maďarska. Jazyk, který byl původně shodný v obou částech velkomoravského a přemyslovského území, se pomalu začal od sebe oddělovat. Na rozdíl od Čechů nemělo zdejší slovenské obyvatelstvo svého Husa a jeho jazykovou úpravu. Vzdělanci proto zvláště počátkem 19. století používali stále ještě češtinu. Jenže ona čeština už byla vzdálená tomu, jak se mluvilo v Podtatří a Podkarpatí či na severu Žitného ostrova. Zvláště evangelická část společnosti z Kežmarku a z Pováží bojovala o to, aby se sjednotilo písmo a mluva. Nechci se pouštět do historických rozborů, ale Štúrovci nalezli odvahu k tomu, aby udělali řez. Byl tu najednou slovenský jazyk. Vzdělanci stále ještě držící se češtiny – Kollár, Šafařík – se přičlenili především k českému konstituujícímu se národu. Na Slovensku však už začala vznikat vlastní slovenská kultura – Hviezdoslav, Sládkovič, Bernolák, Kráĺ, Kalinčiak, Chalúpka, Matuška…

A jsme, přeskočme několik listů dějin »tisícročnej včely«, u oné Pittsburské dohody. Tady totiž došlo k ujednání, že po válce, po vzniku republiky, budou oba národy žít společně, ale v nějaké formě federace. Zárukou tu byl i Masaryk, rodem Slovák, názory a rodištěm Čech.

Jenže po roce 1918 základní požadavek na to, aby se správa Slovenska děla v dohodě s českou stranou samostatně, dodržen vlastně nebyl. Na samém počátku to mělo své příčiny – válku s Karolyiho Maďarskem a pak s Maďarskou republikou rad. Po ní přišel fašistický Horthyho režim, ale ten už na Slovensko alespoň do Mnichova nepronikl. Brzy se ovšem ukázalo, že důvody nutno hledat jinde. Pokusme se tedy o to:

* Především. Jestliže by slovenská národnost byla od samého počátku uznána za samostatnou, mohlo by dojít při jednání mírové konference k tomu, že německy mluvící část společnosti by převážila slovenskou a při »konečném řešení« by velmoci nemusely přijmout dosavadní argumenty. Národní slovanský stát by přestal být argumentem. Teorie čechoslovakismu tedy jednoznačně potvrzovala, že Československo je národní stát a že Němci, Poláci, Maďaři jsou jen minoritou.

* Republika vznikla 28. října 1918, tedy samostatný stát. Slovensko se oficiálně svou místní reprezentací připojilo až 30. října Martinskou deklarací. Různé názory vyslovené v Martině byly brzy i různě vykládány. Dokonce sama deklarace byla křídlem Andreje Hlinky zpochybněna. Navíc většina Slovenska byla stále obsazena maďarským vojskem. Ani Bratislava nebyla ještě československá. Jednodušší bylo řídit stát z jednoho místa a »udělat v něm pořádek«. To měl zajistit ministr pro Slovensko, jímž byl v první vládě stoupenec čechoslovakismu Vavro Šrobár.

* Slovenský živel byl za maďarské vlády národnostně utlačován. Nebyly vyšší školy, byla omezována kultura a společenské dění. Pokud by měla řízení Slovenska převzít slovenská inteligence, bylo jasné, že nedokáže obsadit ani úřady, ani zajistit vnitřní bezpečnost svými lidmi. A tak zabezpečení určité samostatnosti bylo odloženo a postupně se s ní přestalo počítat, i když už také na Slovensku začínalo být dostatek řízeníschopných osob.

To vše se ale vymstilo v roce 1939. Košický vládní program se pak sice o jisté možnosti rozvoje Slovenska zmiňoval, ale určitá samostatnost v rámci Československa se ani v té době nedostala na jednací stůl. Naopak. Představitelé »slovenského nacionalismu«, za něž byli pokládáni také Gustáv Husák a Laco Novomeský, se dostali do vězení. Dokonce byla až do roku 1968 různými reorganizacemi omezována pravomoc slovenských orgánů.

Nelze se tedy divit vývoji po listopadovém převratu, když navíc Václav Havel věren své nesmyslné teorii zrušit výrobu zbraní způsobil likvidaci obranného průmyslu, jenž byl většinou na Slovensku a způsobil tak tím zdejší velkou nezaměstnanost. Naše trhy tak, pokud jde o vývoz zbraní, rychle zaplnili západoevropští a američtí výrobci. Handrkování o pomlčku a další zbytečné rozmíšky a to, že oběma zemským vedením se hodilo »konečné řešení«, ruku v ruce s jistým nárůstem nacionalismu na Slovensku a českým furiantstvím ve vedení, vedly nakonec k »jednání ve dvou« v brněnské vile Tugendhat, jež následně schválily obě národní rady. Československo k 31. prosinci 1992 přestalo existovat. A lidé? Většina nejen v českých zemích, ale také na Slovensku, jak ukázaly následné průzkumy, by se postavila proti.

A zmíněná Pittsburská dohoda? Nemohla za to, že v časech těžkých pro republiku bývala často používána jako »kladivo na čarodějnice«.

Jaroslav Kojzar