To, v čem dnes existujeme, není názorový střet o způsob toho, jak žít. Vedle sebe totiž stojí dva pohledy na svět, chcete-li na život, které si mezi sebou absolutně nemají co říct. I manželé na diamantové svatbě jsou mezi sebou po tolika letech hovornější. Na rozdíl od těchto dvou pohledů, které mezi sebou debatovat nemohou, neměly by o čem. Tolik jsou si protichůdné. Jako když k sobě postavíte kalamář s husím brkem a počítač. Obojí sice slouží ke psaní, obojím sice napíšete, co chcete, ale způsob vlastního provedení toho psaní je nesrovnatelný. Ten první způsob vyžaduje pečlivost, poněvadž vám žádnou chybu neodpustí, u toho druhého kliknete na »delete« a pokračujete dál s čistým štítem. Legálně, bohužel.
Současná civilizace, o níž tak rádi říkáme, že je nejvyspělejší ze všech vyspělých, a my, »člověci«, jsme jejími tvůrci, nás odnaučila tomu nejzákladnějšímu – pečlivosti a zodpovědnosti. Že nestačí kliknout na »delete« a všechno bude zase v pořádku. Chybí nám pečlivost starých písmáků s tím kalamářem a husím brkem.
Pečliví nejsme zvláště k naší minulosti. Těch »delete« bylo i v minulých dnech s oslavami konce druhé světové války přehršle. Mazalo se a mazalo. Kalamářová pečlivost při výkladu historie plakala. Stoupenci »delete« byli a jsou nesmírně agresivní. Odmítají si věšet na zeď cokoli jiného, než oficiální obrazy, malované mainstreamem a vládnoucím establishmentem. Hůře o to více, že se sžili s představou, že toto je názor z jejich hlavy, že na něj přišli sami. Lóžové sdělovací prostředky odvádějí výtečnou práci. Přesvědčit muže, že je žena, a ženu, že je mužem nebo kýmkoli jiným úchylným, to jsou velké majstrštyky.
Vojáci Rudé armády byli násilníci a hrdlořezové a v květnu 1945 nás neosvobodili, ale okupovali. Byli horší než vojáci wehrmachtu. K popření miliónů mrtvých sovětských vojáků a civilních obyvatel postačilo jedno jediné klinutí na ono »delete«. Sovětské oběti nebyly, nejsou – jak prosté. Věčnému svědectví z kalamáře navzdory… Diskutovat s nimi je stejně nemožné, jak uprosit hladovou kočku, aby šla s myší ruku v ruce do parku na procházku… Nedebatujeme, »deletujeme«. Nemáme si co říct, deklarují mazači.
Stalin byl vrah, Koněv byl vrah. Tečka. Bush a Clinton bránili v Iráku a Jugoslávii principy západní demokracie. Tečka. Pro nás nemazače bez šance nejen o tom diskutovat – my dnes už ani nesmíme náš jiný názor sdělit. Notabene vyzvat k diskusi o něm.
Obávám se nejhoršího, že z této nastavené cesty není poklidného úniku, že se skutečně musíme střetnout s katastrofou katastrofálního rozsahu, takříkajíc převratného dějinného významu. Abychom přestali »deletovat«, co má zůstat na věky nedotčené a obrazně řečeno – vrátili se k tomu poctivému kalamáři s husím brkem.
Česká společnost tak zvaně »pavlovatí«. Pan prezident to přece říká jasně: »Minulost byla omylem, chybou, mažu ji, tudíž vlastně vůbec žádná nebyla. A jestli byla, byla jiná, než byla – tehdejší režim na mě nastražil past, do které jsem se i přes silný odpor, podpořený nezdolnou vůlí, nemohl nechytit. Proto moje minulost je jiná, než když tehdy byla současností. Tedy vlastně není. Neexistuje.« Jakože jedním dechem dodává – »Nebyl žádný kalamář, byly hned počítače…«
Robert Fish
Diskuze je uzavřena.