Právo dostává další ránu

S velikou pompou bylo nám, tedy občanům České republiky, oznámeno, že ještě tento týden bude před soud postaven JUDr. Vratislav Vajnar, předlistopadový poradce prezidenta Husáka, federální ministr vnitra a československý diplomat působící v poslední době před Listopadem ve Švýcarsku.

Jde o »jeho činy« ve funkci ministra vnitra, potažmo poradce předlistopadového prezidenta. Konečně má tak být naplněn sen prezidenta Havla, jímž slíbil západnímu tzv. demokratickému světu dovést do konce pět příkladných kauz, které by právně odhalily prý zrůdnost předlistopadového režimu. Těch pět kauz nikdy nebylo a v právním státě nemůže být naplněno. Vyšetřovatelé, přestože znají zprávu bývalého Generálního prokurátora ČSFR z roku 1992 pro Federální shromáždění, jsou politickým zadáním nuceni dál se věnovat minulosti a zanedbávat trestnou činnost současnou. Z jejich snažení zbyla jen jediná, vymyšlená jaksi navíc, »střelba na hranicích« a úmrtí některých, kteří se pokusili je překonat. Žalobcům soustava soudů už případ chtěla uzavřít pro neexistenci zákonných důvodů a principu zákazu retroaktivity trestního práva, tedy, že není trestu bez zákona a tím, že zákon pozdější nemůže být vztahován do minulosti, tedy doby, ve které ještě neplatil. Ale Rycheckého Ústavní soud, který přesto, že poslední z trojice obviněných Vratislav Vajnar se nachází ve velmi špatném zdravotním stavu, zrušil rozhodnutí »případ odložit ad acta«. A tak se bude soudit. Možná tak dlouho, dokud bude koho, protože těžko může jít o vítězný proces žalující strany, a pak zůstane na všech účastnících a potomcích punc zločinců či napomáhačů zločinům.

Jsme tedy zemí »příkladné demokracie«, zemí, kde se mohou měnit zákony, když se to hodí vládnoucí elitě – viz např. zákon, jenž se týká valorizace důchodů, zemí, která na úkor svých obyvatel vzhledem k osobní animozitě mocných posílá výsledky snažení všech zcela zdarma jinam, zemí, která své produkty – viz např. elektřinu – vyrábí levně, aby je podle pokynu zvenčí či odkudkoli prodala svým občanům draze, zemí, která málo dělá proti inflaci, protože tato inflace zvyšuje majetek mocných, kteří si své problémy vyřeší utažením opasků těch, jež mocní nejsou, jsme zemí… Je třeba pokračovat? Na prodej je všechno, co vyprodukoval předlistopadový režim, i to, co spravoval a rozšířil. Budvar, podle paní Pekarové Adamové, lesy podle názoru majitelů velkých zemědělských držav, lékařská péče, podle náznaků současného ministra Válka, zámek Štiřín, podle ministra Lipavského… I člověk a jeho životní naděje. Jen krok nás dělí od účasti ve válce na Ukrajině, vlastně půl kroku, protože tu půlku jsme už udělali, že, paní ministryně Černochová!

Takovou jsme zemí, tam jsme dospěli po slibech guru Listopadu Václava Havla, jemuž chybí jen svatozář na připravovaných sochách a ve filmech majících ho prý zlidštit. Jinak by skutečně už možná byl víc než Bohem.

A jsem konečně u otázky: Může v opravdové demokracii jakýkoli orgán někoho soudit za to, že naplňuje zákony své země? Připomínám, že byl zákon č. 69 o ochraně státních hranic přijat 11. 7. 1951, to dr. Vajnar nebyl ještě zdaleka ministrem ani poradcem prezidenta. Tehdy v poválečné době se to ukázalo jako nutné. Určitá část společnosti měla své ochránce za západními hranicemi a nechráněné hranice mohly způsobovat komplikace a skutečně také způsobovaly. I dnes je potřeba ochrana státních hranic proti nelegální migraci. Přešel Choc, vrah majora Schramma, přešel agent, jenž zavraždil strážmistra Kroniku, agent Malý známý z babických událostí, atd., atd. Byl zavražděn pohraničník Císler, jenž v klidu vedl zadrženého útěkáře… Byli ovšem i ti, kteří chtěli, někdy za dobrodružstvím, jindy za penězi, které měli v západních bankách nebo proto, že utíkali před trestem, který by jim hrozil, pokud by zůstali. Nechci rozebírat ten nebo onen případ. Jistě. Mnozí se pokoušeli dostat do zahraničí i »za štěstím«, svými sny anebo pro jiný politický názor. Byla však doba McCarthyho, honba na čarodějnice za našimi vraty, bojovalo se v Koreji, válka, která měla skončit 8. či 9. květnem 1945 zásluhou Churchilla a Trumana pokračovala. Připomínám známý projev lorda Winstona k »železné oponě« a jeho rozhodnutí, ještě když byl premiérem, neukončit válku porážkou hitlerovského Německa, ale doražením vyčerpané Rudé armády. To není výmysl, to jsou fakta.

Jestliže chránit, pak je k tomu nutné ovšem mít prostředky a vojáky, kteří tu jsou. A chránit znamená v případě nutnosti použít také zbraň. Jinak by obrana hranic, a čehokoli, neměla smysl.

Odpovídám na výše položenou otázku: Žádný ministr nemůže svévolně porušit zákon. V oné době prováděcí pokyny k zmíněnému zákonu podepsal ministr národní bezpečnosti Kopřiva společně s předsedou vlády.

A nyní otázka: Platí to všude ve světě? Pokud nikoli, znamená to, že bychom měli Haagský tribunál, jenž v poslední době svou »apolitičnost« vyjádřil zatykačem na prezidenta jiné země, ač se vůbec neví, jak to ve skutečnosti je, brát vážně? Jestliže ano, pak »čeští žalobci« žalující i Vajnara, by měli žalovat izraelského ministra vnitra za to, že u zdi (bariéry) postavené na půdě patřící palestinské samosprávě, tedy v části, kterou »smí« se souhlasem »demokratického světa« ona obhospodařovat, byly zastřeleny stovky Palestinců. Nebo žalobu alespoň iniciovat. Jestliže ano, pak totéž by se mělo stát v případě Bidenova ministra vnitřní bezpečnosti USA Alejandro Mayorkase, a to za mrtvé u zdi mezi USA a Mexikem. Co na tom, že ti mrtví byli zastřeleni při přechodu či pokusu o přelezení zdi mezi zmíněnými státy už velmi dávno nebo dávno? Za jiných ministrů vnitra.

Vratislav Vajnar byl ministrem vnitra po odchodu Jaromíra Obziny z funkce v letech 1983 až 1988. Tehdy už byla doba jiná, než počátkem padesátých let. Hranice se stále hlídaly. Ti, kteří chtěli odejít do zahraničí, kromě stíhaných jedinců, mohli k výjezdu ze země použít jiný kanál a nevrátit se. Bylo jich dost, kteří tak učinili. I mezi umělci a sportovci. Byla to Martina Navrátilová, Yvona Přenosilová, Waldemar Matuška, Václav Nedomanský, Jan Tříska či třeba Richard Farda.

A znovu otázka: Měl vůbec Vajnar vůli, právo a úmysl porušit tehdy platné zákony? Má právo a možnost je porušit izraelský či americký ministr vnitřní bezpečnosti Alejandro Mayorkas? Žádný ministr nemůže porušit zákon. Pokud není ministrem fašistické země. Pokud není Frankem, který si mohl dovolit leccos, i když protižidovské zákony si také nechal schválit, ale to, co následovalo, bylo protizákonné a žádný říšský právník proti tomu neprotestoval. V demokraciích, ať západního či východního typu, to ovšem možné není.

Takže v čem se provinil Vratislava Vajnar, bývalý poradce prezidenta republiky, ministr vnitra a diplomat? V tom, že neporušil zákony? Že je dodržoval? Ne, v tom ne. Jinak také ti, které jsem jmenoval, by museli být hnáni před Mezinárodní soudní dvůr. Je sice pravdou, že Spojené státy jeho rozsudky vůči svým občanům neuznávají, ale lze přece podat žalobu přes některý z amerických soudů. Učinil to někdo? Neučinil, protože na dodržování zákonů své vlastní země by žádný z amerických soudů žalobu nepřijal. Stejné je to i s těmi izraelskými. Ani ty by takovou žalobu nemohly pro svou nesmyslnost přijmout. Jen Česko – a to už muselo uplynout více než třicet let – je ke své tíži ochotno udělat pro svět divadlo. Jen ovšem dokazuje, že už vůbec nejde o právo, ale o politiku a ukojení nenávisti. Idea práva a právního státu tak skomírá.

Jaroslav Kojzar