Je třeba učinit první krok k míru

Hlasování v OSN vyznělo většinově pro to, aby Rusové opustili Ukrajinu a tedy válka na východě Evropy skončila. Je to jistě přání většiny obyvatel nejen Evropy. Ta vojenská operace přinesla už mnoho utrpení a ještě zřejmě přinese. Nenávist, čím víc bude padlých, se bude stále zvyšovat. Na obou stranách. A bude nejen kvůli národnosti. Nové zbraně, posílané ze západu, namísto toho, aby pomohly Ukrajincům, jen prodlužují boje. Při tom by řešením bylo zasednout k jednacímu stolu a snažit se alespoň pro budoucnost vyřešit sporné otázky.

Rozumní lidé tento fakt jistě pochopí. Nerozumní budou dál před sebou tlačit káru války. Cílem je co nejvíce oslabit Rusko, aby mu případně bylo možné dát ránu z milosti, anebo nebylo schopno skutečného odporu, když by přišel »preventivní úder«. Pokud jde o Ukrajinu, nejde o nic. Vzletná slova o záchraně svobody a demokracie jsou jenom frází. Ani s přijetím do Evropské unie bez podmínek to nebude tak horké. Snad jen NATO by otevřelo brány ukrajinské žádostivosti. Jisté ovšem je, že obnova východu země a míst, kde se bojovalo, by stála Evropu tolik, že by z toho dokázala postavit hráz nejen inflaci, ale i bídě ve svých zemích. Vítězem totiž nebude ani ukrajinský lid, ani Evropa, ale zájem několika stovek oligarchů, kteří si už stejně rozdělili značnou část pomoci mezi sebe. Nedávné odvolávání politiků a poznatky ukrajinské prokuratury to dostatečně dokazují.

Je ovšem třeba si v této souvislosti položit otázku: Co bude, kdyby přece jen Rusko prohrálo a stáhlo svá vojska za své hranice? Tedy, co bude s Ukrajinou? Co by bylo s Ruskem, se můžeme jen domnívat, protože si neumím představit, kdo by se tam chopil vlády. Putin by totiž musel odejít a s ním i jeho souputníci. Dokonce ze Spojených států přišlo již varování před podobným scénářem. Stále nezapomínejme na to, že Rusko je jadernou mocností, která má vedle Spojených států tolik síly, aby proměnila svět v trosky. Scénář, že by se země rozparcelovala na malé kousky, které by plnily plány a zájmy západních stratégů a nadnárodních firem, pokládám za utopii.

Co však s Ukrajinou? Tedy, pokud by vyhrála či vyhrálo NATO. Mohlo by tu ještě ruskojazyčné obyvatelstvo zůstat? Nebo by šlo, pokud jde o východní území, o prázdnou zemi? Oba národy by po tolika křivdách těžko mohly spoluexistovat. Ruskojazyčné obyvatelstvo by se vystěhovalo, nebo bylo vystěhováno a usídlilo by se někde v Rusku. Žít v zemi, kde jejich jazyk je zakázán nebo omezen, by se nedalo. Nastal by nový transfer podobný tomu po Mnichovu a později po Jaltě. Jinak by na ně byly uplatňovány již nyní platné ukrajinské zákony, velmi tvrdě postihující ty, kteří se přidali k Rusům. Že to také byli Rusové, kteří se však narodili na Ukrajině, se nebere v potaz. Ani to, že na počátku to byly pomajdanské ukrajinské vlády a pobanderovská moc, které vytvořily mnoho bariér mezi Rusy a Ukrajinci. Už dnes je možné »zrádce« potrestat trestem nejvyšším. Měla by Evropská unie se Spojenými státy sílu tomu zabránit, pokud by k tomu došlo ve velkém?

Válka vždy vyvolá mezi válčícími národy silné emoce. Když jde o střet na národnostní bázi, jde pak až o vyhlazování. V historii Evropy je takových příkladů mnoho. Čas sice leckteré rány zacelí, nové generace zapomenou, ale bude-li se jejich nenávist přiživovat, nemusí zmizet ani po mnoha desítkách let.

Ukrajina, bez rusky mluvících obyvatel, bude mít sice půdu, která jí historicky nikdy nepatřila a kterou získala blahovůlí sovětských vůdců, ale nebude vítězem. Bude také poražená. Nikdo neví, zda v ní převládne nacionalismus ze západu Ukrajiny nebo přece jen větší liberálnost z východu. Jen jedno se bude vědět přesně. Stejně jako v Kosovu bude i na Ukrajině vybudována mohutná vojenská základna Spojených států a suroviny, na místo na východ, budou směřovat na západ.

Nevím, zda si to svět vůbec uvědomil, když přijímal zmíněnou rezoluci a netrval na mírových jednáních, jež by už konečně zabránila utrpení prostých Ukrajinců a přestala počítat ztráty na obou stranách. Nebylo by totiž co počítat. Byl by učiněn první krok k míru a možná i k mírové budoucí spolupráci uvnitř Ukrajiny.

Jiří Vábr