Sociální demokraté jsou nedůvěryhodní a nevolitelní

Mám-li zhodnotit podporu současného předsedy ČSSD Michala Šmardy vládnímu kandidátovi na funkci prezidenta České republiky, musím se nejprve vrátit do doby, kdy tehdy velmi úspěšného předsedu ČSSD Miloše Zemana vystřídal Vladimír Špidla. Posuzujeme-li jeho působení ve vedení sociální demokracie, můžeme jenom konstatovat, že díky tomu, že neměl žádné sebevědomí, a tudíž nebyl ani osobností toho druhu jako Miloš Zeman, tak při parlamentní volbě prezidenta republiky podrazil kandidáta ČSSD Miloše Zemana. Dá se říci, že právě tímto okamžikem, touto změnou politiky ČSSD, začal postupný pád sociální demokracie.

Jeho nástupci v čele ČSSD, tj. Stanislav Gross, Bohuslav Sobotka a Jan Hamáček, s příchodem do vyšších, na jedné straně zodpovědných, na straně druhé dobře placených funkcí, v podstatě zapomněli, ve které politické straně jsou členy. Mohu jenom konstatovat, když jsem je sledoval při jejich působení ve funkcích, že oni sice od českých zaměstnanců požadovali loajalitu ve volbách s tím, že sociální demokracie hájí práva zaměstnanců, ale ve skutečnosti, když se dostali k moci, tak na »své« zaměstnance zapomněli. Ve svých vysokých funkcích udržovali klientelistické vazby na své kamarády, kteří se na ně z pochopitelných důvodů nalepili.

Samostatnou kapitolou byl poslanecký klub ČSSD, který se utápěl v sebezničující důležitosti, a přitom schvaloval takové nesmysly, jako byla podpora solárním baronům ve výši 20 miliard korun ročně, které šly z kapes daňových poplatníků. To je nás všech. A to nemluvím o neslýchané podpoře OSVČ a podnikatelů na úkor zaměstnanců. Vždyť poslanci ČSSD tehdy neuměli nic jiného než zvyšovat daně. V tom si notovali s pravicí v parlamentě. Nedá mně to, musím se zmínit ještě o jedné věci. Vzpomínám si na jejich velice trapná vystoupení, když, jako vládní politici či jako poslanci hovořili k problematice zemědělství. Přitom jim ale šlo hlavně o to, aby udržovali přátelské vztahy s různými klientelistickými skupinami, které neustále žádaly o pozemky, na něž neměly vůbec nárok.

Vrcholem této klientelistické politiky sociální demokracie je současný předseda ČSSD Michal Šmarda, na kterého »spadla« funkce předsedy strany, protože v tom »bordelu«, jak říkají mnozí jejich řadoví straníci, to nikdo nechtěl dělat. Podporou pravicového kandidáta na funkci prezidenta ČR de facto uzavřel své trapné působení ve vedení české sociální demokracie. V závěru mohu jenom konstatovat, že tito bývalí vedoucí činitelé sociální demokracie u nás nikdy nechápali, jaké jsou potřeby a zájmy zaměstnanců, pouze se starali o svá dobře placená místa a funkce. Přitom bohatli na úkor zaměstnanců. Vzpomeňte si na působení Vladimíra Špidly jako eurokomisaře v Bruselu, dále Stanislava Grosse s jeho nákupy nemovitostí nebo Bohuslava Sobotku a jeho »kamarády«, či Jana Hamáčka, který se jen staral o to, aby měl své »dobře placené bidlo«. Tudíž, sečteno a podtrženo, nejen že jsou sociální demokraté nedůvěryhodní, jsou také nereformovatelní, a tím pádem i nevolitelní.

Bohumír Dufek, předseda Asociace samostatných odborů