Josef Dvořák: Na manželky jsem měl štěstí, to ony neměly štěstí na mě

Známý představitel vodníků, skvělý dabér, jehož hlas zdobí večerníčky Bob a Bobek či Maxipes Fík. Muž, který se proslavil svým vypravěčským talentem i komediálními vlohami, letos oslavil osmdesáté narozeniny. Josefa Dvořáka známe ze série pořadů Malý televizní kabaret i z pozdějšího pořadu Šance, nezapomenutelné jsou jeho role v seriálech Rozpaky kuchaře Svatopluka, Byli jednou dva písaři, Návštěvníci nebo Hospoda. Od roku 1990 je ředitelem a protagonistou Divadelní společnosti Josefa Dvořáka, navíc ztvárnil také řadu nezapomenutelných filmových rolí, ač právě zde nikdy nenalézal prioritu. Rozhovor pro iportaL24.cz vzpomněl především jednu jedinou – v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje. Ale zmínka padla i na soukromý život – tak směle do toho…

Josefe, proč jste právě vy proslul rolemi vodníků? A měl jste vodníky rád už jako dítě? Nebo jste se jich třeba bál?

Je pravdou, že vodníků jsem hrál hodně, možná, až jednou budu mít víc času, dám si tu práci a zkusím si na všechny zelené mužíky, kteří prošli mým životem, vzpomenout, ale proč to tak bylo, vlastně ani nevím. Zahrál jsem si prvního a zřejmě jsem byl v té roli tak přesvědčivý, že jsem pak režiséry při obsazování této role napadl právě já. Jako dítě jsem se ale vodníků nebál, naopak jsem je měl rád, protože jsem dostal ještě v předškolním věku knihu Bubáci a hastrmani od Josefa Lady a jeho vodníci byli velmi laskaví. Tehdy to byla novinka, pan Lada ji vydal v roce 1938 a já vlastně s tím Ladovým vodníkem prošel celým životem. Až mnohem později jsem si přečetl baladu Vodník od Karla Jaromíra Erbena a tohoto vodníka bych se jako dítě určitě bál.

Jak vzpomínáte, coby vyučený automechanik, na roli v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje? Věděl jste už tehdy, že s Luďkem Sobotou točíte komedii, která nezestárne?

Tohle se nikdy dopředu odhadnout nedá. V tom je kouzlo tvorby, že nikdy nevíte, jak to dopadne, a jestli diváky, čtenáře nebo posluchače zaujmete. Recept na úspěch neexistuje, nedá se vypočítat, nedá se naplánovat, prostě se musí potkat dvě energie – ta, která je do díla vložena, a ta, kterou je dílo přijímáno. Když si porozumí, dostaví se zázrak souznění a vznikne láska. Člověka k člověku, lidí k literatuře, hudbě, divadlu, filmu. A moje profese automechanika na to asi žádný vliv neměla, ostatně, motoristé mohou být rádi, že jsem se tomuto řemeslu nevěnoval.

Jako tzv. »Husákovo dítě« vzpomínám nejvíce na vaše kabarety. Byli jste tehdy opravdu taková parta, jak to vypadalo v televizi?

Malý televizní kabaret byla velká kapitola mého života. Šlo o sérii více než stovky dětských pořadů, které byly založeny na improvizaci a také na invenci dětí, které se natáčení účastnily. Povídalo se tam, zpívalo, hlavní postavou byla nesmírně oblíbená Štěpánka Haničincová, Jitka Molavcová a já jsme jí přihrávali, a během let se vedle nás střídali další kolegové a kolegyně. Kabaret se vysílal od roku 1977 do roku 1990 a já díky němu dvakrát získal Řád dětského úsměvu, což tehdy byla cena udělovaná dětmi. Oblibu tohoto pořadu přisuzuji právě tomu, že jsme byli dobrá parta a natáčení nás bavilo. Takže jsem rád, že i vy jako dítě jste to z obrazovky vypozoroval.

V současné době jezdíte na pravidelné besedy. Co je jejich obsahem?

Jezdím na besedy a vedle toho stále hraji divadlo se svou společností. Moje besedy mají podtitul šmátrání v paměti, a tím je jejich obsah jasný. Vyprávím, nač si vzpomenu, a protože už je mi dost let, zásoba vzpomínek je bohatá. Zatím mi naštěstí slouží paměť.

Jste studnicí dobré nálady. Máte ale vy osobně někdy náladu špatnou? A co je nejúčinnějším lékem na tuto situaci?

Kdybyste se zeptal mých rodinných příslušníků, tak byste mi asi tuhle otázku nepoložil. Moji blízcí mě za studnici dobré nálady určitě nepovažují, protože doma jsem zádumčivý, hodně čtu, moc toho nenamluvím, nicméně tím nechci říct, že bych měl špatnou náladu.

A jestli existuje proti špatné náladě recept? Ten si nese každý z nás v sobě. Každému dělá dobře něco jiného a baví ho něco jiného.

Prosím, dejte nám k lepšímu nějakou vtipnou »historku z natáčení«…

Ano, bez této otázky se neobejde žádný rozhovor ani žádná beseda. Jak už jsem řekl, zažil jsem toho hodně, ostatně, z mých veselých zážitků z natáčení se už narodilo několik knih. Jestli tedy opravdu někoho moje historky zajímají, může po některé z nich sáhnout. Ta poslední vyšla před několika dny, jmenuje se Kulišárny Josefa Dvořáka a vydal ji Radioservis, nakladatelství Českého rozhlasu, kde účinkuji v pořadu Humoriáda.

A co vtipného jste zažil v poslední době?

Každý den zažívám něco vtipného, mám naštěstí povahu, že mě dokáže rozveselit jakákoliv situace. A to bych radil každému, aby se nehroutil, když se mu něco nepříjemného stane, ale aby to bral jako další příběh, kterým může ostatní pobavit.

Jak jste se coby umělec vyrovnával s covidovou krizí?

Zpočátku jsem to bral jako oddechový čas, protože jinak je můj život dost hektický, ale jak se období »klidu« prodlužovalo, začali mi diváci, vystoupení a dřívější rytmus scházet. Nemohl jsem se dočkat, až ta doba pomine, a když se tak stalo, vyrazil jsem do dalších dnů jako dostihový kůň.

A nebojíte se, že nás teď čekají ještě horší, energetické, časy?

Nic takového si nepřipouštím, pro mě je podstatná lidská energie, ta mě zatím neopustila a ty ostatní energie se dají vždycky nějak nahradit. Když to nepůjde v pražském bytě, přesuneme se na chalupu, kde si dojdeme do lesa třeba pro šišky, zatopíme v kamnech, buřty si opečeme na ohni, večer zapálíme svíčku a já si budu celý večer číst v některé z desítek rozečtených knih.

Máte v branži opravdové přátele? Je to opravdu tak pokrytecká sféra?

A máte vy v branži nějakého opravdového kamaráda? Herecká parta se příliš neliší od jakékoliv jiné. S někým si sednete, s jiným zase přesně naopak a hlavně, kamarády si nevybíráme podle shodné profese, tam musí zafungovat stejná chemie, jako je to třeba u lásky.

Jste již počtvrté ženatý, nyní již poměrně dlouhou dobu. Jste konečně plně šťastný? A čeho si především ceníte na své manželce?

Má manželství byla dobrá, na manželky jsem měl štěstí, to ony neměly štěstí možná na mě. Nicméně se svou čtvrtou ženou Jájou jsem už čtyřicet let a považuji za zázrak, že se mnou nechala ulovit a vydržela. Díky ní spolu všichni vycházíme dobře, máme dohromady čtyři dcery, naše vnoučata jsou prostě naše a neřešíme, jestli jsou od mých tří dcer nebo od dcery její. Dnes dokonce už máme pravnučku. Jája s mými předchozími manželkami, a byly jenom dvě, protože jednu jsem si vzal dvakrát, jezdila v létě k moři, v zimě lyžovat. Jsme prostě velká rodina, kterou k naší všeobecné spokojenosti skvěle režíruje moje žena Jája.

A zeptám se opačně – čeho si podle vás ona cení na vás?

Na tohle odpovědět neumím, jen doufám, že mě má pořád ráda.

V roce 2020 jste obdržel vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana. Jak si »metálu« vážíte?

Je to pro mne velká pocta, protože návrhy na vyznamenání docházejí na Hrad od občanů, a když si vás někdo natolik oblíbí, že vás navrhne na cenu, je to krásný pocit. Přál bych každému, aby něco takového někdy zažil.

Za týden máme Vánoce. Jak se na ně těšíte a jakým způsobem je budete trávit?

Mám rád Vánoce pro jejich atmosféru a hlavně vůni. Na tu se těším, a jelikož v posledních letech trávíme svátky na naší chalupě v Českém ráji, opravdu si občas jako v »ráji« připadám.

Petr Kojzar

FOTO – autor, Miloš Schmiedberger, archiv Josefa Dvořáka