Před deseti lety čapli »vinaře« Davida Ratha. Vyrukovalo na něho po zuby ozbrojené komando, jaké kdesi v Kolumbii nezatýká ani drogové kartelisty. Show to byla náramná, o tom žádná. Co však byla pravda, to ví jen doktor a hrstka těch, kteří tuhle »zatykačku na tykačku« nařídili. Nezastávám se Ratha, jen mně připomíná dnešního Miroslava Peltu. O Peltovi jsem na iportaL24.cz před pár dny už psal. Nejsou čistí, ani jeden, ovšem ani ne nejšpinavější. Proto jsou logicky na ráně. Proč? Poněvadž ty čisté není důvod obkličovat zásahovkou a na ty óbr špinavé se nikdo neodváží sáhnout, neb by při tom dnešním propletenci mohlo býti sáhnuto i na ně. To je celé, tak jednoduché to je.
MUDr. Rath je z ozdravného pobytu venku, jabloneckého bosse možná čeká, neprokličkuje-li se u odvolacího soudu jako ten jeho zajíc, který vždycky věděl, kudy běží… Na Peltu to je svým způsobem hon, jako na Ratha. Honí se zajíci, a divoká prasata si dál spokojeně chrochtají.
Chtělo by se říct, kdo si počká, ten se dočká, ale tím bych Velkému čápovi asi moc radosti neudělal. A kopat do něho rozhodně nehodlám. Na každý pád oba jsou svým způsobem oběťmi.
Obrazně řečeno – jejich životy jsou pokládány za ty již zmiňované, na něž se nikdo sáhnout neodváží. Tyhle hry vždycky někdo musí odskákat. Hlavně z toho prostého důvodu, aby se obyvatelstvu zalepila ústa a permanentně se v nich utvrzovalo přesvědčení, že tahle země si tu přetěžce nabytou svobodu a demokracii nenechá rozvracet. A že se z toho chce zvracet? To už je jiná kapitola a námět na další komentář.
Jan Votruba