Jak si nás traktorista maže na chleba…

Promovaný rostlinolékař z brněnské Mendelovy univerzity, t. č. ministr práce a sociálních věcí (klidně by ale mohl šéfovat i obraně nebo vnitru, resp. čemukoli včetně zdravotnictví – neodbornosti se v zemi české meze nekladou) si přihazuje na naše životy. Za kolik si nás, traktoristo, koupíš? Tři sta padesát poprvé, podruhé…, tři sta padesát potřetí… Přiklepnuto. Občan je prodán.

Třesu se odporem. Nýmand, jenž o sociální politice ví zhruba tolik, co já o neurochirurgii (takže nulu), tu střílí od boku jakýmisi třemi sty padesáti korunami, o něž by měla vzrůst minimální mzda. Jurečka se minul povoláním. Kdyby ještě existovali, koňský handlíř by mu padl jako ulitý. Mě doslova uhraňuje ta samozřejmost, s jakou oněch 350 Kč vypustí do éteru. V minulosti se často užívalo pejorativní spojení »nacpat někomu něco do chřtánu«. Přesně to bych s těmi třemi stovkami a padesáti korunami udělal. Do Jurečkova.

»Tu máš, póvle, a zkus ceknout!« Takhle o nás smýšlejí. Mýlil-li bych se, ta bizarní suma by nikdy nemohla býti vyřčena. Už to není o nevinné hře »člověče, nezlob (se)«, s člověkem se totiž nepočítá. Možná »Uršulo, nezlob se«, kdyby snad těch 350 ká bylo až příliš. Určitě to ministrův odborný tým podzimní hluboké orby zváží, že by s tou přírůstkovou částkou šlo ještě o nějakou tu desetikorunku cuknout dolů. Uršulu by to bezpochyby rozrajcovalo a rostlináře naplnilo pocitem zadostiučinění. Že jako je fachman v oboru.

Kdybychom žili ve zdravé společnosti, už jen za tohle by každý soudný občan musel Jurečku bryskně navléknout do tepláků, nechť si za volantem traktoru dál brázdí lány na rodinném statku a z kabiny raději ani nevystupuje. Jenže místo toho, aby navrhovaná částka byla v mžiku spláchnuta, světe div se, ono se o ní diskutuje. Dává vám to smysl? Vůbec polemizovat o totální zhovadilosti? Budete snad vy, rodič, diskutovat se svým potomkem, snaže se vám on namluvit, že pětka z češtiny na pololetním vysvědčení je na pohodu, poněvadž v pololetí se nepropadá?

A to se pořád najde dost takových, žel, takyobčanů, kteří spustí hysterický vřískot, proč že by vláda tu minimální mzdu měla vlastně zvyšovat, když poddaní krále Volodymyra trpí? A že Češi (nic na tom, že rovněž trpící) se proto chovají jako nelidská prasata. Nevymýšlím si. Pročtěte si sociální sítě, tam se to takovými zvrhlými invektivami jen hemží. I s třešničkami na dortu, že při osmnácti stupních v bytě ještě nikdo neumrzl a že je to ta nejmenší, zcela nicotná oběť, jakou pro naši svobodu a světlou budoucnost musíme povinně přinést. »Ten kohoutek u radiátoru nepustím za žádnou cenu, přece nebudu vyzbrojovat Putina,« je intelektuálně rovno téže akademické úrovni, jako úchylná představa, že stejnopohlavní pár spolu může zplodit miminko. Škoda, že se zavírají jen sexuální úchylové, ti duševní by měli spadat pod stejnou trestní sazbu.

Milí přátelé Pekarovic roláků a osmnáctistupňových cimer, myslíte, že vám jednou docvakne, že tu vůbec nejde o žádné svetry či počty stupňů? Že je v sázce celý průmysl, který se s aktuální energetickou drahotou jednoduše už nepopere? Že padá na lopatky? Chápete vůbec, o co se tu hraje? Že tu za pár měsíců můžeme o jednotlivých odvětvích národního hospodářství hovořit v minulém čase? Nenávratně. Že se tisíce lidí ocitnou na dlažbě bez naděje na jiné zaměstnání? Že v obchodech nebude co nakupovat? Lidi, to jste se dočista zbláznili? Vy se opravdu domníváte, že nás spasí ty pitomé svetry? Že jde jen o ně, že ony všechno vyřeší a že na jaře, až se oteplí, se vrátíme do standardního režimu?

Ano, vrátíme. Vrátíme-li se k levnému ruskému plynu. To máte jako s těmi třemi sty padesáti korunami, abych skončil tím, čím jsem začal. Uvěřit v jedno či druhé, tzn., že český průmysl bez levného ruského plynu zachráníme huňatými svetry a vypnutými radiátory, a že 350 korun bez milosti srazí bídu na kolena, má k pravdě asi tak daleko, jako příčetná orientace amerického prezidenta v čase a prostoru.

Jan Čech