»…Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se – víckrát ne.«
Geniální báseň geniálně přeložená Vítězslavem Nezvalem má jednu chybu. Přes všechnu dokonalost překladatel nemohl přeložit to drsně znějící »Never more« a musel je přeložit slovy »víckrát ne«. Přesto složme Nezvalovi poklonu, i když znělé »r« v jeho českém překladu má bohužel na rozdíl od angličtiny jen jedno.
Vzpomněl jsem si na tuto báseň nemající souvislost s mužem, jenž ve svém jménu skrýval havrana. Byl ovšem stejně urputný, jako ten Poeův pták. Byl výsledkem bouře, která tehdy zachvátila svět. Té, která se jmenovala válka. Jmenoval se Charles-Edouard Jeanneret-Gris a byl Švýcar.
Dost ale matení, urputnost tvůrce spojená s nadáním nás zavedla do let po roce 1887, v němž se pod výše uvedeným jménem narodil a zemřel 6. října 1967, tedy právě před padesáti pěti lety. Lidé ho však znají jako francouzského architekta Charlese Le Corbusiera, který se z kovorytce v rodném švýcarském departmentu La Chaux-de-Fonds dostal do světa, aby se ve dvaceti letech v pařížském ateliéru bratří Perretových naučil, jak potřebám člověka podřídit beton. V Paříži v ateliéru architekta Petra Behrense, s nímž spolupracoval, poznal Miese van der Rohe (jen pro osvěžení mysli – Miese je tvůrcem slavného Barcelonského pavilonu z výstavy v roce 1929, v němž se představilo Německo, ale především pak slavné vily Tugendhat v Brně). Tehdy již pronikl do světa architektů a teoretiků, jež krutost Velké války přivedla až do francouzské avantgardy a avantgarda, jak známo, vždy měla na sobě levicový šat. Chtěla změnit svět a měnila ho, chtěla svými provokujícími díly pozvednout hlas proti tomu, co lidstvo vrhá zpět, do chudoby a válečných jatek. Bylo tomu tak ve Francii, ale i v Německu, Rakousku a i v Československu, kam Le Corbusier ostatně také zavítal a dokonce zde měl několik svých přátel, s nimiž udržoval styky. Odmítal proto bezútěšný »lartpourlartismus«, který postrádá obsah sdělení a snaží se prosadit jen formu.
Postupně dospěl také k vytvoření zásad moderní architektury. Wikipedie je charakterizuje takto:
1. Sloupy: stavět domy na sloupech, čímž se uvolní přízemí pro zeleň a volný pohyb.
2. Střešní zahrady: technika plochých střech umožňuje budovat na střechách zahrady. Nahrazují zeleň, kterou dům místu odebral.
3. Volný půdorys: sloupy nesou síly všech podlaží, což umožňuje volné členění prostoru nenosnými příčkami.
4. Pásová okna: systém sloupů umožňuje vést dlouhá horizontální okna mezi sloupy.
5. Volné průčelí: konzolovitě vyvedené stropy uvolňují průčelí pro naprosto volné řešení oken a průčelí.
Nám však jde především o jeho sociální myšlení. V době Velké války např. navrhl pro postižené flanderské obyvatelstvo levnou skládačku Dom-Ino, jež umožnila, aby si každý sám dotvořil dům uvnitř dostavbou příček a zdí. Válka projekt dokončit neumožnila. Po druhé světové pak navrhl první tzv. kolektivní dům, tehdy pro Marseille, jenž se stal vzorem i pro český »koldům« architektů Hilského a Linharta v Litvínově, atd. Koncem dvacátých let vytvořil návrhy pro řadu budov v Moskvě, kde dokonce spolupůsobil až do doby, kdy se prosadil tamní historismus – jakési »pseudobaroko«. Jeho zdejší stavby se staly vzorem pro mnoho podobných projektů ve světě. V té době je spojován s funkcionalismem, ale i s určitým preferováním stylu, jenž dnes nazýváme brutalismus. Je to zřejmé z jeho příklonu k prefabrikaci a sériové výrobě stavebních komponentů.
Jméno Corbusier je odvozeno od havrana, krkavcovitého ptáka, který býval symbolem chudoby, ale i zimního období a zkázy. Možná, že Charles-Eduard, když se rozhodl poněkud upravit jméno své babičky a přijmout ho za své, byl ovlivněn Velkou válkou a nutností tak upozornit, co znamená válečná zkáza, jež může vést jen a jen k chudobě. Možná. Jisté však je, že Corbusier do architektury přinesl nové prvky, které posunuly lidstvo kupředu a staly se pro jeho architektské následovníky nejen inspirací, ale určitou normou modernosti.
Abych nekončil jen filozofováním. Připomeňme jen, že z jeho ateliéru vyšly takové návrhy, jako je výstavba kolonie Weissenhof ve Stuttgartu (společně s Miesem van der Rohe), Kapitolu v indickém Čandígarhu, Centrosojuzu v Moskvě, Švýcarské koleje v Paříži, Carpenterova střediska výtvarných umění university Harvard Cambridge v USA, či Heidi Weber House (Le Corbusier Centre) v Curychu, atd., atd.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.