Bezpečností analytik a publicista Jan Schneider patří mezi velmi sledované osobnosti současné doby. Signatář Charty 77, který po roce 1990 působil v tuzemských zpravodajských službách, neváhá popsat bez příkras realitu současné doby. V roce 2019 ho prezident vyznamenal Medailí za zásluhy. Schneider nyní tvrdí, že pod tíhou doby začíná naše země ztrácet demokracii…
Nezdá se vám, že pod výmluvou naší ochrany a pronikání dezinformací z Ruska najednou začínáme ztrácet demokracii?
Ne, nezdá se mi to. Štípu se do tváře, abych se probral ze špatného snu. Není to zlý sen, je to bohužel pravda. Výmluvy, že demokracie je křehká, a že ji musíme chránit před zlými vlivy – to už jsem kdysi slyšel, a nebylo to v dobách šťastných.
Vzpomínám si na případ, kdy manželé, oba lékaři, se po létech dočkali vytouženého potomka. Šťastná matka ho přinesla domů, uložili ho ve sterilní místnosti, chodili k němu v rouškách – a dítě nepřežilo rok, protože nemělo imunitu. Naproti tomu – dovolte mi ocitovat klasika:
»Teresina povila už deváté miminko, aniž se ještě stačila vdát. Doktor slyšel poděšenou zdravotní sestru vyprávět o úděsných životních podmínkách, v nichž žijí, a vydal se na vizitu. V kuchyni na plotně bublal obrovský kotel fazolí, jediná krmě, která se v domě podávala. Ječely-li děti nad míru, zamíchala babička fazolemi a několik naběraček chrstla přímo na podlahu, aby rychle zchladly. Děcka zmlkla a šmejdila po podlaze, dokud nesnědla poslední fazoli. Doktor následně děti podrobil všemožným testům. Jejich výsledky vzrušeně komentoval: V životě jsem neviděl zdravější děti! Dravečkové to jsou! Takové zuby jsem nikdy neviděl! V životě ne!« (John Steinbeck: Pláň Tortilla)
Je třeba ještě dalšího komentáře, jak je to s tou demokracií a její ochranou?
Nejsou další a další sankce spíše dalším tvrdým zásahem do »vlastních řad«?
Když se nějaký »nébich« shodou okolností dostane do vysoké pozice, ví, že za normálních okolností by se tak stát nemohlo, a drží se své židle jako přilepený, lpí na své funkci jako exkrement na košili, a aby se udržel, líže nadřízeným podrážky a odezírá jejich přání ze rtů. Rozhled takových lidí je možno přirovnat tankovému průzoru, jejich kreativita je spíše pavlačovou škodolibostí. Netuší, co vlastně dělají, a o tom, jaké budou mít jejich kroky důsledky, nemají ani páru. Opakují pouze to nejhorší, co se v dějinách odehrálo, a ještě ke všemu ve zrychleném tempu. Ano, myslím, že se opakovaně střílejí do vlastních nohou, a jejich čas se již ponachýlil.
Tím, jak jsme informováni, že vše mimo oficiální zpravodajství jsou prý pokusy nás desinformovat, se pomalu stáváme nejneinformovanějším národem v Evropě. Když nahlédnu do médií jiných zemí, tak musím konstatovat, že nejsou tak jednobarevné, tedy pokud jde o televizní kanály a hlavním tisk. Nemyslíte?
Ano, je to zvláštní fenomén, jak rychle se naše média zglajchšaltovala. Vysvětluji si to ekonomickou závislostí – mnoho lidí pracujících v médiích (nazvat je novináři by bylo urážkou profese), si zvyklo žít na vysoké noze, a značný počet z nich má různé závazky, půjčky, hypotéky. Neumějí a ani nechtějí si představit, že by žili podle některé z moralit, jimiž nás povýšeně častují. S úlevou sledují, jak jim svědomí příjemně atrofuje, a nějaké zbytkové jeho záchvěvy vždy převálcují agresí vůči těm svobodomyslným. Tvoří tak Bratrstvo kočičí pracky, uzavírají se do bubliny stejně pokřivených, a hlavně slouží, plní zadání.
Výsledkem je to, že se veřejnost zase učí číst mezi řádky, hledat alternativní zdroje informací a vůči vládě a pětikolce roste skepse, která je dosti neuctivá, ale adekvátní. Probíhají podobné procesy jako za normalizace, ale to tsunami lží a blábolů je prostě příliš – výsledek je kontraproduktivní. Setkávám se naprostou většinou s lidmi, kteří mají k vládě nedůvěru.
Má být všemi těmito opatřeními vyvolán mezi lidmi strach?
Určitě se o to chtějí pokusit, maniaci jako nejvyšší státní zástupce nebo nějaký psychopat na ministerstvu školství, kteří se snaží lidi zastrašit, že by za názory mohli být popotahováni dokonce už i studenti na školách. Tady se ukáže, zdali na to mají. Můj odhad je, že se o něco pokusí, pak se k tomu ale přidá vztek lidí nad leckdy těžko zvládnutelným zdražováním, a v lidech vzkypí hněv.
Jsem ovšem přesvědčen, že se jim to nepodaří. Ostatně podobné věci se budou dít i v jiných zemích. Tito domýšliví stavitelé nové babylónské věže (které nyní říkají nový světový řád a podobně), dopadnou stejně, jako v tom moudrém příběhu, z něhož se nepoučili.
Proč tomu tak je, když ostatní části Evropy žijí dál normálnějším, tedy pokud lze mluvit v tomto světě o normálnosti, životem a zpravodajství jejich televizí nejsou zahlcovány jen jedním směrem informací?
Ona kultivace nenávisti k Rusům, o níž hovořil již po skončení druhé světové války pozdější šéf CIA Allan Dulles, je skutečně jedním z dlouhodobě působících nástrojů, který u nás funguje poměrně efektivně. Soudím, že tomu je tak proto, že mezi přední vykonavatele tohoto záměru patří mnozí z těch, kteří donedávna hlásali opak. Nadějné ovšem je, že tito bezcharakterní jedinci nevěří tomu, co dnes hlásají, stejně jako kdysi nevěřili tomu, co hlásali předtím.
Nestane se, že přes masovou propagandu naši obyvatelé začnou brzy vystupovat proti migrantům, protože ekonomická a medicinská zvýhodnění, která dostávají, jsou na úkor právě nás? Chápete, proč jsme nyní nejvstřícnější ze všech zemí, kterými migrační vlna prochází? Já to nechápu…
Je to možná proto, že – podle Bertolda Brechta – když lid ztratil důvěru vlády, bude snad pro vládu snazší lid rozpustit a zvolit si jiný. Myslím na tu absurdní myšlenku zrychleně udělit nově příchozím aktivní volební právo pro (zatím) komunální volby.
Samozřejmě, masová migrace nemůže vzbudit něžné humanistické zjihnutí u normálního člověka, který se živí poctivou prací. Bohužel, logický je růst extremistických nálad a jejich potlačování (a opětovný jejich růst, a opětovné jejich potlačování), což je oblíbený způsob autoritářských režimů, jak každým kolečkem tohoto cyklu trochu více společnost sešněrovat.
Chápete, proč jsme přijali i zakarpatské Romy, kteří často neumí ani psát a nejsou schopni se alespoň zčásti integrovat, nebyli nikým v Zakarpatsku ohroženi a my jim do ruky dali nejen peníze, ale i další náležitosti? Já nikoli. To opravdu k nám může přijít kdokoli a natáhnout ruku?
Ano, za vlády čistých ideologů, jako jsou tito, je opravdu možné všechno. A nezapomínejte na to, že to nemusí být chyba, ale skrytý úmysl. Mnoho z příchozích není podchyceno našimi úřady, neví se, o koho jde, jestli to nejsou ti propuštění vězni, a ohledně jejich případného vyzbrojení si také nedělám iluze. Vláda možná chce připravit občanům horké chvilky, aby neměli čas (nebo se dokonce báli) žádat demisi vlády. Ta totiž může být chráněna právě těmi, kterým otevřela dveře našeho státu.
Evropská unie ve svém posledním »balíčku sankcí« rozhodla, že dodávky ropy z východu se ukončí k 31. prosinci. Jaký další krok, v případě uskutečnění tohoto rozhodnutí, bude přijat, abychom vůbec další období přežili, se ovšem neví. Zvláště, když Saúdové a další v tomto regionu prý nezvýší těžbu, na íránskou a venezuelskou ropu je embargo a Libye má jiné starosti než zajistit zvýšení dodávek v takovém množství. To vedení EU ve své zaslepenosti opravdu chce dostat Evropu »na dno«? Proč? V jakém zájmu?
Abychom nezmrzli, a dokonce aby si Evropa uchovala svou konkurenceschopnost, bude nejlepší buď ponechat ta silná slova na papíře a ve skutečnosti ty ruské uhlovodíky potichu nadále kupovat, přesně tak, jak to dělají Američané, kteří dokonce nákupy ruské ropy, jak jste říkal, zvyšují. Pokud to neudělá tato vláda, udělá to na jejím místě vláda jiná. U nás i v dalších, podobně postižených zemích Evropy.
Co se týče té jízdy na plný plyn proti zdi, půjde asi o další fázi amerického plánu totálně znemožnit evropskou spolupráci s Ruskem. Evropa zkrachuje a Američané to tady levně skoupí. Továrny, ale i byty občanů, kteří se kvůli vysokým cenám energií dostanou do exekuce.
S tím se pojí dvě otázky. První je, jestli to Amerika stihne, protože celý svět se postupně zbavuje dolaru. Pro mě je dost zásadní informace, že narkomafie začínají dávat přednost jiným měnám. Narkobaroni uvažují absolutně chladně a neideologicky. Druhou otázkou je, zdali to ve skutečnosti není skrytá čínská akce, protože takto doslova natlačit Rusko do náručí Číny, to je buď totální chyba Západu, anebo geniální kombinace Dálného Východu. Evropa potom je zajímavá asi jako vyždímaný citrón. Bude to dojemný skanzen, budou se na nás dívat čínští školáci. A taky děti z Afriky, která se možná čínskými investicemi postaví na nohy.
Jaké tedy nás, nikoli ty VIP, ale obyčejné Čechy, čekají perspektivy?
Je vhodné si uvědomit, že zřejmě nastává »nová osová doba«. Ta původní se týkala doby zhruba kolem roku 500 ante, kdy se – podobně jako dnes – nahromadily jisté krizové jevy v nadkritickém množství. Lidstvo se s nimi vyrovnalo v procesu, který probíhal v celém tehdy známém světě zhruba současně a poskytl lidem sebevědomí a naději.
Materialisté popisují onu »osovou dobu« jako krach životního způsobu, založeného na chamtivosti a rozpínavosti, který vedl k hluboké krizi, bídě, nerespektování pravidel a všeobecnému úpadku, včetně mravního. Velmi povědomé, že? A vzniklá prázdnota žádala nové odpovědi.
Ideologové tvrdí, že se lidstvo v té »osové době« vymanilo z mýtu a vypracovalo si duchovnější náhled na svět, založený na mravnosti, svobodě, svědomí, odpovědnosti a hodnotě lidského života. Avšak bystřejší myslitelé se dnes již opět ptají, zda ono dávné řešení nebylo jen dalším, sofistikovanějším mýtem, protože svět po nějakém čase opět došel touto cestou do podobně krizové situace. Na pokraj nové osové doby, kdy je zřejmé, že takto to už dál nejde, a že je třeba cosi od základu znovu promyslet.
Možná není od věci na tomto místě zmínit téměř anekdotický nářek: »Všude je plno úplatkářství a korupce. Děti už nechtějí poslouchat rodiče. Každý člověk chce napsat nějakou knihu. Je patrné, že se rychle přibližuje konec světa.« Pochází z assyrské destičky z doby kolem 2800 let ante.
Takže ano, čekají nás těžké časy, ale krom těch obtíží je dobré v nich nalézat i jistou naději. My se ale především musíme připravit na to, co budeme dělat potom, až skončí toto »fialové temno«.
Jaroslav Kojzar