Pátého května 1945 vypuklo Pražské povstání. Začalo nevinně. V šest hodin ráno, kdy český hlasatel Zdeněk Mančal ohlásil: »Je právě sechs hodin«. Českou národní radou připravované povstání, i když ona věta nebyla v »povstaleckém plánu«, začalo, aby ve 12.33 z vinohradského studia zazněla slova: »Prosíme českou policii, voláme české vojsko, voláme všechny Čechy na pomoc do Českého rozhlasu. Přijďte co nejdříve!« Ještě téhož odpoledne na návrh Josefa Smrkovského, člena ČNR, se v Praze začaly stavět barikády, kterých údajně bylo 1583. Průchodu nacistů Prahou bylo zabráněno. Další mosty byly totiž příliš daleko a stále téměř milionová Schörnerova armáda byla připravena čelit z východu a později také ze severu blížící se Rudé armádě.
Ve stejné době se Američané pomalu dostávali k Plzni, kterou přebírali do svých rukou již zdejší povstalci. Postup spojenců bylo zásluhou povstání nutné zrychlit. To údajně zkrátilo válku o řadu dnů bojů a zabránilo tak ztrátě mnoha životů. Také pozdější kapitulace podepsaná v Remeši byla pod jeho vlivem. Tehdy, v době největších bojů, kdy proti málo vyzbrojeným povstalcům však stále ještě stála plně vyzbrojená nacistická moc, zvláště pak fanatické jednotky SS. Proto Schörner začal stahovat své nejbojechtivější jednotky k hlavnímu městu.
Jako by v odpověď, sedmého května v ranních hodinách, se na rozkaz generála Buňačenka, jednoho z velitelů Ruské osvobozenecké armády (vlasovců), přesunula jeho jednotka až ku Praze. Tady se chtěla rehabilitovat. Tehdy se do sídla ČNR dostavil Buňačenkův vyslanec kpt. Antonov, aby nabídl součinnost s povstalci. Vyřizoval podmínky, jež dokonce měly být odvysílány rozhlasem. Pokud by je ČNR přijala, plně by se vlastně podřídila vlasovcům. Na základě diskuse členů ČNR a Vojenského velitelství Bartoš byla nabídka odmítnuta. Generál proto lokality, které jeho vojáci, někde i po těžkých bojích, dobyli, především předpolí mostů, nařídil okamžitě opustit. Požadavek pomoci povstání zbraněmi a střelivem zároveň odmítl.
Otázka ovšem zní: Ovlivnili vlasovci průběh povstání? Objektivně řečeno také. Vstoupili do bojů na přetíženém jihozápadním úseku města a stálo je to na tři sta životů. Povstalci si mohli v některých místech oddychnout. Ale přesto tíha povstání zůstala na nich, protože vystoupení vlasovců nemohlo napomoci na jiných úsecích bojů, zvláště těch, které probíhaly uvnitř, na východě a jihovýchodě města.
Můžeme se jen zeptat: Kdo vlastně byli ti vlasovci? Šlo nejen o bývalé sovětské zajatce, kteří se tak dostali z koncentračních táborů, ale i o bývalé členy antisovětských s nacistickými vojsky spolupracujících bojůvek, bývalé vrahy od Varšavy a jiných míst v Evropě, kteří už v průběhu války tvořily samostatné, po boku nacistů bojující jednotky. V případě Buňačenkovy divize šlo také o »hrdiny« nejen ze západu, kde se snažili zabránit úspěchu spojeneckých armád (za úspěšný boj u Saint-Lo dostal Buňačenko železný kříž), ale i z východu, kde pozvedli zbraně spolu s wehrmachtem v Oderském předmostí proti postupu Rudé armády.
Po jejich »odchodu« se v Praze bojovalo dál. Bez nich. Zrádci své vlasti ostatně nemohli získat omilostnění, tak to chápala i ČNR, za to, že podruhé zradili a najednou »převlékli kabát«, aby tak získali »odpuštění«. Jen ignoranti to mohou chápat jinak.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.