Brzy to budou dva roky, kdy jsem myslel, že se mi během pár dnů zhroutil svět. Našel jsem si ale místo, kam zalézt, když mi bylo nejhůř.
Nejdřív to byla jen hudba. Do sluchátek si něco »narvat«, volume doprava a pryč od starostí. Proto se mi třeba líbí letošní hudební sezona – během pár dní se po republice přehnala doslova smršť koncertů kapel světového jména. Jen mě u většiny z nich zarazila společná věc – hrozivě vypadající číslo, označující věk…
Ale ano, když Judas Priest přijede oslavit padesátiny, navíc o dva roky později, kolik asi bude třeba zpěvákovi? Když Kiss oznámí, že se loučí a zahraje hity z roku 1975, kolik asi bude třeba zpěvákovi? A snažit se mě ukonejšit tím, že třeba William Bruce Rose, Jr., čili W.A.R. nebo radši W. Axl Rose, zpěvák Guns N‘ Roses nebo Till Lindemann z Rammstein, jsou o dekádu mladší, se nepovede. Ono to totiž zastínila věta zpěváka kapely Keks Štěpána Kojana na nedávném koncertu, že už je tři týdny v důchodu. Dokonce ani dnes holá hlava Michaela Kiskeho, zpěváka Helloween, nepůsobí směrem k datu narození moc dobře, přestože ten už je jen o čtyři roky starší než já. Prostě: kdo říká, že muži nestárnou, jen jim léta nestojí, asi nemá pravdu…
Pravda bude někde jinde. Mé »úlety« do jiné reality pomáhají, ale asi tam ztrácím pojem o čase. Ono totiž opravdu pomáhá do něčeho se zahryznout a makat. Ale potkáte při tom, jako ostatně při čemkoli jiném, různé postavičky.
Nejhorší jsou tací, co všechno umí, všude byli a od všeho mají klíče. Na ty já mám magnet! A nedej bože, aby se dostali do vyšší pozice, než jste vy. To najednou umí ještě víc, vědí ještě víc a i těch klíčů mají minimálně dvojnásobek. A třešinkou na dortu je to, když tomu dotyčnému vlastně do té vyšší pozice svou chybou pomůžete. V něm se totiž neprosadí pocit vděčnosti, že mu někdo pomohl, ale zvítězí to velké já – já sem to dokázal sám, mně přece nemusí nikdo pomáhat a doteď mě jen přehlíželi a nevyužili mých schopností. A všem to dokážu a se všema si to vyřídím!
Jednou mlčíte, podruhé ještě se skřípěním zubů také, ale potřetí bouchnete. A je vám celkem jedno, že ten dotyčný je starší, asi i zkušenější, ale prostě nemá pravdu a to přece nejde mlčet. Jenže ona si taková postavička myslí, že vy mu nesaháte ani po kolena a máte právo tak akorát mlčet. Čím větší a pravdivější argumenty jí předkládáte, tím víc v ní roste přesvědčení, že si moc dovolujete. Až to začne hrozit fyzickým napadením. Přitom to bylo v době, kdy se vlastně dařilo. Podařilo se mi »vyrůst« a při jedné debatě jsem se tehdejšího šéfa zeptal, proč udělal to a neudělal ono. Nelíbilo se mu to, ale v klidu vysvětlil své důvody, já v klidu odpověděl, že vím, že po bitvě je každý generál a že se ukázalo, že to tak nebylo nejlepší. Bylo by to tím asi v klidu uzavřené, kdyby…
Kdyby se do diskuze nevložil ten třetí vzadu. A on tlačil na pilu, a to tak, že velmi. Snažil jsem se uhasit, co jsem zapálil, ale šéfovi bouchly saze tak, že předal šéfování tomu chytrému a ten se té pozice nepustil dodnes. Chvíli jsem pod jeho vedením vydržel, ale pak jsem mu pěkně vysvětlil, co si o něm myslím, a odešel do jiného týmu.
A právě v tu dobu nedoporučuji použít slova z titulku – co nedoporučuji, já to přímo zakazuji! Použil jsem to ve své životní pouti třikrát a třikrát bylo zle – co na tom, že jsem měl vždy pravdu.
Je dost možné, že se při čtení těchto řádků někomu někdo vybaví, nebo se dokonce někdo pozná, ale věřte, že jsem myslel někoho, kdo si to tady určitě nepřečte.
Celou dobu totiž mluvím o útěku do jiné reality a zastavení času. Mám totiž na mysli jednu internetovou hru, kterou už sice hraju nějaký čas, ale právě před těmi asi dvaadvaceti měsíci jsem přidal. Podařilo se mi »vyrůst« a – část už znáte. Po nějakém čase šéfování toho dotyčného přineslo své výsledky – odešla mu půlka týmu do, ano, do mého nového působiště, ale ne proto, že já bych někoho přetahoval, ale prostě proto, že tam už to nemohli vydržet. Onen »mistr« tam šéfuje dál, sice úplně jinému týmu, v úplně jiné kvalitě, pár mých známých tam ještě zůstalo, nikdy o nich neřeknu špatné slovo, je mi jich skoro líto, ale mají důvody tam zůstat.
Co moudrého říci závěrem? Snad jen, že mi chlapi jsme všichni stejně ješitní, takže si za plno věcí můžeme sami. Ale jakmile se k tomu přimíchá ženské plémě…
Zbyšek Kupský