Nastal čas změnit způsob financování České televize a Českého rozhlasu. Existují témata, která se v české veřejné debatě těší zvláštní ochraně před kritickým pohledem. Jakmile se jich někdo dotkne, okamžitě se ocitá v podezření, že ohrožuje demokracii, svobodu nebo samotné základy právního státu. Jedním z takových témat je bezpochyby financování České televize a Českého rozhlasu. Jako by pouhá otázka, zda je současný model skutečně správný, efektivní a spravedlivý, představovala téměř nepřijatelný zásah do nedotknutelného chrámu veřejnoprávní žurnalistiky.
Taková atmosféra však není zdravá. Demokracie přece nestojí na nedotknutelnosti institucí, nýbrž na jejich odpovědnosti vůči občanům. Stojí na otevřené diskusi, na možnosti zpochybňovat zavedené pořádky a na právu požadovat změnu tam, kde se dosavadní systém přežil, vzdálil původnímu účelu nebo přestal odpovídat realitě současného světa.
A právě proto považuji za nezbytné položit jednoduchou, avšak zásadní otázku: Proč by měl občan povinně financovat mediální služby, jejichž rozsah, obsah i kvalitu si nemůže sám svobodně zvolit?
Povinnost platit není důkazem veřejného zájmu
Česká televize a Český rozhlas se po desetiletí opírají o argument, že jejich existence a financování jsou nezbytnou podmínkou demokratické společnosti. Tento argument má svou historickou logiku. Veřejnoprávní média mohou plnit důležité úkoly, které komerční vysílání z ekonomických důvodů nemusí pokrývat. Mohou přispívat k informovanosti, vzdělávání, kulturnímu rozvoji a uchovávání národní identity.
Z toho však ještě nevyplývá, že právě současný způsob jejich financování je jediný možný, správný a navždy nezměnitelný. Veřejná služba není kouzelným zaklínadlem, které zbavuje jakoukoli instituci povinnosti obhajovat vlastní hospodaření, rozsah činnosti či společenskou potřebnost. Ani instituce s dlouhou tradicí nemůže automaticky předpokládat, že její výdaje budou občané bez dalšího přijímat jako samozřejmost.
V moderní společnosti, kde se informační prostor dramaticky proměnil, kde vedle tradičních médií existují internetové platformy, digitální vysílání, nezávislé zpravodajské projekty a široká nabídka dalších zdrojů, působí povinné financování médií jako pozůstatek jiného historického období.
Občan se dnes může rozhodnout, jaké informace bude vyhledávat, které pořady bude sledovat a kterým médiím bude důvěřovat. Neměl by mít také možnost rozhodnout, zda a jakým způsobem chce podporovat konkrétní mediální instituci?
Občan není pouhým plátcem
Základním principem svobodné společnosti je přesvědčení, že občan není objektem státního rozhodování, nýbrž jeho skutečným nositelem. Stát má občanům sloužit, nikoliv je vychovávat k poslušnosti vůči institucím, které si postupem času vytvořily vlastní zájmy, vlastní provozní mechanismy a někdy také vlastní představu o tom, co je pro společnost správné.
Právě zde se dostáváme k širšímu problému, který přesahuje samotné koncesionářské poplatky. Jde o vztah mezi občanem a veřejnou mocí. Jde o to, zda jsme ochotni přijmout princip, že určité instituce mají automaticky nárok na naše peníze, aniž bychom se mohli smysluplně vyjádřit k jejich rozsahu, prioritám a efektivitě.
Svoboda totiž není pouze možnost vybírat si mezi různými televizními pořady. Svoboda znamená také možnost nesouhlasit s nastavením systému a požadovat jeho změnu.
Není proto žádným útokem na demokracii, jestliže občan požaduje, aby se Česká televize a Český rozhlas podrobily stejnému přezkoumání, jakému se musí podrobovat ostatní instituce financované z veřejných prostředků.
Naopak. Je to projev demokratické odpovědnosti. Nezávislost médií nesmí být zástěrkou pro nedotknutelnost. Zastánci současného systému často varují před tím, že změna financování by mohla ohrozit nezávislost veřejnoprávních médií. Tento argument nelze jednoduše odmítnout. Nezávislost redakční práce je skutečně mimořádně důležitou hodnotou a její ochrana musí být jedním ze základních požadavků každé demokratické společnosti.
Jenže nezávislost není totéž co finanční nedotknutelnost. Nezávislost novináře znamená, že může svobodně informovat, kriticky hodnotit veřejnou moc a přinášet občanům informace bez nepřípustného politického či ekonomického nátlaku. Neznamená však, že instituce, v níž pracuje, musí být navždy chráněna před diskusí o způsobu svého financování.
Pokud je nezávislost veřejnoprávních médií skutečně tak pevně zakotvena v demokratických principech, měla by být chránitelná i v jiném finančním modelu. Závislost na povinných poplatcích sama o sobě není automatickou zárukou objektivity, stejně jako změna tohoto systému nemusí být automaticky cestou k politickému ovládnutí médií.
Rozhodující jsou pravidla, zákonné pojistky, transparentnost a důsledná kontrola.
Státní rozpočet jako alternativa, nikoliv strašák
Jednou z možných cest je financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu. Takový model by mohl přinést jednodušší administrativu, přehlednější strukturu veřejných výdajů a možnost otevřeně diskutovat o skutečných nákladech veřejnoprávní služby.
Pochopitelně by musel být doprovázen jasnými pravidly, která zabrání tomu, aby se financování stalo nástrojem politického vydírání nebo odměňování. Rozpočtové prostředky by měly být přidělovány podle předem stanovených principů, s víceletou předvídatelností a s důslednou ochranou redakční nezávislosti.
Takový systém není žádnou nepředstavitelnou revolucí. Je legitimní alternativou, o které se má demokratická společnost svobodně bavit.
Je přitom nutné říci, že financování ze státního rozpočtu neznamená automaticky levnější provoz. Smyslem změny by především měla být transparentnost, odpovědnost a odstranění povinnosti občanů platit zvláštní poplatek bez ohledu na jejich vlastní rozhodnutí. A právě zde se otevírá prostor pro skutečnou reformu.
Instituce musí být otevřeny kritice a změnám
Osobně zastávám názor, že žádná veřejná instituce nemůže být vyňata z demokratické kontroly a že žádný systém financování nemá být považován za věčný a nedotknutelný. To platí pro státní správu, samosprávy, veřejné organizace a bezpochyby také pro Českou televizi a Český rozhlas.
Považuji za nesprávné, pokud je požadavek na změnu financování automaticky označován za útok na demokracii. Takové nálepkování pouze uzavírá prostor pro věcnou diskusi a vytváří dojem, že některé instituce mají zvláštní postavení, které jim umožňuje odmítat kritiku.
Můj postoj je v tomto směru jednoznačný: Veřejnoprávní média mají sloužit občanům, nikoliv občané bezvýhradně sloužit jejich finančním potřebám.
Každá instituce, která čerpá veřejné prostředky, musí být schopna přesvědčivě obhájit svou činnost, své náklady a svůj přínos společnosti. Nemůže se dovolávat pouze tradice nebo vlastního významu. Musí také prokázat, že její fungování odpovídá skutečným potřebám občanů.
Nejde o umlčení médií. Jde o návrat k odpovědnosti. Je třeba odmítnout představu, že požadavek na změnu financování České televize a Českého rozhlasu je automaticky útokem na svobodu slova. Svoboda slova není výsadou konkrétní instituce. Je právem občana, novináře, vydavatele i každého, kdo chce svobodně vyjádřit svůj názor.
Právě proto je nutné zachovat pluralitu médií, chránit nezávislou žurnalistiku a současně umožnit otevřenou diskusi o tom, jak mají být veřejnoprávní instituce financovány.
Česká televize a Český rozhlas nemají být nepřáteli občanů. Nemají být ani nedotknutelnými monumenty minulosti. Mají být službou, jejíž smysl, rozsah a náklady jsou veřejně obhajovány a jejíž fungování odpovídá potřebám současné společnosti.
Pokud se jejich představitelé domnívají, že současný model je nejlepší, mají možnost to přesvědčivě dokázat. Pokud však občané dospějí k názoru, že nastal čas na změnu, musí mít jejich požadavek stejnou legitimitu jako obhajoba dosavadního systému.
Změna financování je otázkou svobody
Česká republika nepotřebuje další tabuizovaná témata. Potřebuje otevřenou diskusi, odvahu přehodnocovat zavedené pořádky, a především návrat k základnímu principu demokratické společnosti: veřejné instituce existují kvůli občanům. Ne občané kvůli veřejným institucím.
Změna financování České televize a Českého rozhlasu proto není pouze otázkou několika korun měsíčně. Je otázkou důvěry, odpovědnosti, svobody a respektu k občanovi.
Je načase přestat předstírat, že současný systém je nedotknutelný. Je načase otevřít debatu o jeho změně bez nálepkování, bez strašení a bez ideologických předsudků.
A je načase říci jasně: Občan má právo požadovat změnu. Má právo rozhodovat o podobě veřejných institucí. A má právo očekávat, že jeho peníze budou využívány účelně, transparentně a v jeho skutečném zájmu.
To není útok na demokracii. To je demokracie sama.
Josef Sláma, 1. místopředseda Trikolory Praha
Lepší rozbor situace jsem dosud nečetl! Bravo!