V Brně se demonstruje, chystá se studentská stávka a znovu se ozývá, že bez koncesionářských poplatků skončí demokracie. Jenže v celé té veřejnoprávní pohádce nějak chybí jedna důležitá postava. Občan, který to všechno platí.
Studentská iniciativa Výbor solidarity studentů vyhlásila na 3. listopadu stávku proti plánovanému zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Studenti se obávají o nezávislost médií veřejné služby.
Výborně! Mladí lidé se zajímají o veřejné dění. Jenže dovolím si položit několik poněkud nepříjemných otázek. Takových, které se na demonstracích za zachování povinných plateb zřejmě příliš nenosí.
Kolik z demonstrujících studentů skutečně platí koncesionářské poplatky ze svého? Kolika z nich je platí rodiče? A kolik jich vůbec někdy řešilo, zda jim po zaplacení nájmu, energií a potravin zbude dalších 205 korun měsíčně na Českou televizi a Český rozhlas?
Právě tolik dnes stojí oba poplatky dohromady. A světe, div se, platit se musí i tehdy, když programy těchto institucí vůbec nesledujete. Stačí příslušné zařízení, třeba chytrý telefon.
Studenti mají samozřejmě právo protestovat. I stávkovat v rámci příslušných pravidel. To jim nikdo neupírá. Ale mají také právo být konfrontováni s otázkou, proč tak zaníceně hájí povinné platby ostatním občanům. Vždyť jejich vzdělávání na veřejných školách je z velké části financováno právě z daní těch, kterým chtějí další povinnou platbu zachovat.
A kde jsou studentské stávky za dostupné bydlení? Kde jsou masové demonstrace proti astronomickým nájmům, proti tomu, že mladí lidé často nedosáhnou na vlastní byt, nebo proti rostoucím životním nákladům?
Možná by taková témata zasluhovala alespoň stejnou energii jako obrana financování televizní instituce.
Česká televize: dívejte se, plaťte, nebo přijde exekutor!
A teď trochu veřejnoprávní reality. Podle údajů samotné České televize bylo v roce 2025 předáno k exekučnímu vymáhání 19 334 případů v celkové hodnotě 62 123 737 korun. To už je skutečně zajímavá definice veřejné služby!
Chcete sledovat Jana Moláčka a poslouchat jeho názory na demokracii? Prosím. Ale nezapomeňte zaplatit. A pokud nezaplatíte zákonem stanovený poplatek a vzniklý dluh se nepodaří vyřešit, může celá záležitost skončit až u exekutora. Ještě absurdnější je, že k povinnosti platit vůbec nemusíte Moláčka sledovat.
Česká televize vám tak nabízí pozoruhodnou kombinaci: veřejnou službu, kterou nemusíte využívat, ale za kterou můžete být nuceni platit. A když nezaplatíte, stát poskytuje právní mechanismy k vymáhání. To je ten slavný televizní komfort!
Veřejnoprávní elita, která vás za vaše peníze vychová
Česká televize připomíná stále více exkluzivní klub, jehož členové mají zvláštní poslání: vysvětlovat občanům, jak mají správně chápat demokracii, nezávislost a veřejný zájem. A občan? Ten má především platit.
Zajímavé je, že Česká televize vedle poplatků získává prostředky také z reklamy a sponzoringu. Proto bych se rád zeptal: Kolik peněz získává z reklamy na alkoholické nápoje? A jak jde případná propagace alkoholu dohromady s tolik zdůrazňovaným veřejným zájmem? Odpovědi by určitě byly zajímavější než některá moralizující televizní vystoupení.
Podobné je to s dalšími institucemi, například Ústavním soudem. Ten je také financován z veřejných peněz, a přesto nikoho nenapadá zavádět zvláštní občanský poplatek za jeho nezávislost. Představte si, že byste každý měsíc museli platit za to, aby soudci mohli nezávisle rozhodovat!
Absurdní? Samozřejmě. Ale u České televize se z podobné konstrukce stala téměř posvátná demokratická zásada.
Kdo platí, nesmí poroučet!
Pro kapitalismus platí známé pravidlo: kdo platí, ten poroučí. České pojetí veřejnoprávnosti však přineslo pozoruhodnou inovaci: Kdo platí, ten má především mlčet, platit a nechat se poučovat.
Koncesionářské poplatky jsou svou povinnou povahou jen další parafiskální platbou, tedy jakousi skrytou daní. A jestliže někdo tvrdí, že jejich zrušení automaticky znamená konec nezávislosti médií, měl by vysvětlit, proč mohou veřejnoprávní média v jiných evropských zemích fungovat i s odlišnými modely financování.
Samozřejmě, financování ze státního rozpočtu musí obsahovat pevné zákonné záruky proti politickému ovládnutí. To je legitimní požadavek. Ale vydávat samotný koncesionářský poplatek za jedinou možnou záruku demokracie je značně pohodlné zjednodušení. Nezávislost médií totiž není totéž, co nezávislost na kontrole veřejných peněz.
A tak bych studentům doporučil, aby na příští demonstraci přinesli ještě jeden transparent:
»NECHCEME EXEKUCE ZA VEŘEJNOU SLUŽBU!«
To by konečně byla demonstrace, která by se kromě zájmů veřejnoprávních institucí zastala také lidí, kteří jejich fungování financují. Protože demokracie není o tom, že občan musí povinně platit za instituce, jejichž financování nesmí zpochybňovat.
Demokracie je i o právu občana říct: Chci nezávislá veřejnoprávní média, ale odmítám, aby za jejich financování byly domácnosti trestány exekucemi!
Jan Klán