Václav a Den české státnosti

»Všechno nejlepší«, se bude zítra ozývat v mnoha mobilech. Vždyť mezi námi žije 127 927 Václavů a 6355 Václav. Za celých tisíc let se naše knížata, naši králové a dokonce i naši prezidenti jmenovali tímto jménem. Jméno Václav tu bude snad navždycky, proto je v kalendáři, jen s českou státností, s níž ho zákonodárci spojili, střelili kozla. Lépe, než já, to svého času vyjádřil Karel Köchler, legendární pracovník CIA a československé rozvědky: »Důvod toho, proč tolik historických rozhodnutí významných politiků budí dojem, že si je vymyslel někdo ožralý, je v tom, že si je opravdu vymyslel někdo ožralý.«

Kdo byl kníže Václav, známe z legend. Byl vnukem prvníhoz Přemyslovců Bořivoje, jehož jméno známe. Otec, třetí známý český vládce, Vratislav, zemřel poměrně mladý. Na trůn měl po něm nastoupit jeho nezletilý nejstarší syn Václav. Namísto něj vládla jeho matka Drahomíra a jeho samého dovychovala vzorná křesťanka babička Ludmila. Bylo-li to tak? Kdo ví?

Narodil se asi v roce 907 (uvádějí se i léta kolem). Zletilosti a tedy i vlády dosáhl asi v patnácti, tedy pravděpodobně mezi lety 922 a 925. V jeho zemi byla však v té době situace velmi výbušná. Proto na čas svou matku vykázal z knížecího stolce, což by svědčilo o tom, že právě ona byla příčinou. Zabit měl být v roce 929, což by svědčilo o tom, že si moc vlády neužil. Snad proto je nyní jeho smrt posouvána do roku 935. Všechno je však zamlženo slovíčkem snad.

Proč však katolická církev slavila milénium v roce 1929? Vždyť přece musela mít zájem na co nejdelší Václavově vládě a tedy prosazování latinského křesťanství? Takto se doba jeho vlády smrskla do několika let, v nichž by těžko přeměnil stále ještě pohanský národ v národ křesťanský.

První informace o tom mordu jsme se dozvěděli ve druhé polovině 10. století, v legendě Crescente fide, po jejím vzniku také v První staroslověnské legendě. Pak tu byla Gumpoldova legenda. Vznikl i tzv. Kristian, hýřící do očí bijícími nepravdami atd., atd. Objednávka byla velká. Leckdo se činil.

V té době ovšem neexistovaly noviny, písmo ovládali jen kněží, lidská sídla byla od sebe vzdálena kilometry a navíc Přemyslovci vládli jen ve středu Čech. Země ještě na dlouho měla být rozdělena na řadu enkláv, které se Přemyslovcům (Čechům) vůbec nepodřizovaly. Naopak byly s nimi často v napjatých vztazích. Žili tu např. Slavníkovci, kteří vládli ve značné části východních Čech, jihočeští Doudlebi, Lučané, Pšované, Litoměřici… O české státnosti tedy nemůže být řeč, moc Čechů (Přemyslovců) sahala k Staré Boleslavi, někam k Berounu, k Rakovníku či k Mělníku.

Jakákoli informace se mohla šířit jen ústně anebo mohla být sepsána kněžími. Ti smrt Václava zachytili až čtyřicet a více let po jeho smrti (za předpokladu, že zemřel v roce 935). Přitom většina autorů vůbec nepocházela z Čech. Mohli tedy opravdu vědět, co se ve Staré Boleslavi stalo? O legendách, v nichž se píše o svatých, kteří neexistovali a jimž se staví kostely, víme své. Přesto je katolická církev uctívá. Patří mezi ně sv. Jiří drakobijec, sv. Krištof, sv. Barbora, sv. Kateřina Alexandrijská ad., stejně jako tvrzení, že Jan Nepomucký byl svržen do Vltavy jen proto, že nechtěl vyzradit zpovědní tajemství královny… Církev věděla, jak na to a že nikdo se neodváží protestovat. Tak se mnohá tvrzení stala axiomem.

Vědět, co se vlastně ve Staré Boleslavi stalo, skoro po více než čtyřiceti letech nebo dokonce po mnohem delším čase opravdu hraničí se zázrakem, ale nikoli tím božským. Profesor Fiala ve svých Přemyslovských Čechách píše o možném souboji dvou bratrů o moc a pomíjí církevní výklad, profesor Čornej ve svých Panovnících se zmiňuje o staroboleslavském přepadení vedené Boleslavem, v němž samojediný Václav přesile podlehl. Také se vyhýbá podrobnostem.

Oba bratři, Václav a Boleslav, byli mladí a oběma šlo o moc. Ostatně Přemyslovci mnohé další rodinné spory řešívali svérázně a krutě. Tak tomu bylo téměř po celé období vlády tohoto rodu. Vzpomeňme na vykleštěného a osleplého Jaromíra, nebo na střet mezi knížetem Svatoplukem a jeho bratrem Otou Černým. Na vojenské tažení mladého Břetislava proti jeho otci králi Vratislavovi. Prostě, skoro každý z nich chtěl vládnout, ať to stojí, co to stojí. Tehdy, ve středověku, cena lidského života, vč. knížecího, nebyla vysoká.

Takže příhoda ze Staré Boleslavi měla jen vytvořit protiváhu Konstantinovi a Metodějovi, kteří byli vyslanci východního ritu a měli vymizet z paměti. Nezmizeli, avšak zásluhu na tom nemá církev, ale lidové povědomí. Proto je katoličtí preláti museli po čase vzít na vědomí a vkomponovat do dějů římské církve.

Pokud jde o sjednocení země, nemá na něm Václav zásluhy. Ani na vzniku nebývalého množství křesťanských kostelů. Ví se, nebo spíše se tvrdí, že založil rotundu dnes nesoucí jména sv. Václava a sv. Vojtěcha pod pražskou katedrálou. Další? Vzduchoprázdno. Problém je, že to mělo být v roce 930, kdy podle první varianty data úmrtí už Václav nežil (viz slavnosti Milénia z roku 1929). Dnes ovšem vítězí datum 935.

A co datum 28. září? To je spojeno se svátkem světců lékařů Kosmy a Damiana, kteří za císaře Diokleciána byli pro své přesvědčení popraveni. Moc se o nich neví, ale proč je nespojit se dnem Václavovy smrti? Do legendy o něm se hodí. Smrt pro jedinou víru je přece jedinečná příležitost.

Václav nebyl ani první křesťan, kterého si získali latinští kněží. Jeho děd Bořivoj se ještě přikláněl k východnímu ritu a nechal se pokřtít samotným Metodějem (založil kostelík v Levém Hradci), jeho syn, zřejmě brzy po jeho smrti, Spytihněv, se v Řezně překlonil k Němcům (Frankům) a tím i k Římu. Také on stavěl kostely. Zřejmě kostelík Petra a Pavla v Budči. Další románské kostely (rotundy) lze především spojit s dobou vlád Boleslava I. a Boleslava II. Pochopitelně každý z Přemyslovců si navěky chtěl vystavěním chrámu postavit pomník.

Legenda o sv. Václavovi nám může také vyprávět příběh inspirovaný jinde. Známe to z Bible a staroindických eposů či egyptsko-mezopotamských textů, jež v upravené formě byly převzaty Židy a vtěsnány do Starého zákona. Víme, že ta první legenda Crescente fide vznikla brzy po zřízení pražského biskupství, v polovině sedmdesátých let 10. století. Je stručná, nepropracovaná. Sepsaná měla být v Mnichově v klášteru sv. Jimrama z iniciativy císaře Oty a to v souvislosti se jmenováním prvního pražského biskupa německého mnicha z Magdeburgu Thietmara – Dětmara. Zda o tom kníže Boleslav II. věděl, či nikoli, nevíme. Šlo ovšem o slávu Přemyslovců a pro ni bylo třeba leccos spolknout.

Druhou snad byla legenda Gumpoldova – Crescente in genitibus. Její autor, Arbeo z Fraeisingu, biskup kláštera kousek od Mnichova, mnohé další domyslel. Posloužila mu dokonce legenda o sv. Jimramovi, mnichovském biskupovi, jenž v 6. století zahynul jako mučedník. Z ní měly čerpat i staroslověnské legendy. Zajímavé je, že jedna z dvou kopií je stále v Bavorsku a v konci se liší od druhé.

Snad nejznámější je tzv. První Kristianova legenda, sepsaná až v konci 10. století, která musela být vyloučena dokonce samotnou církví, protože zdejší nepravdy byly až zjevné. Přesto ovlivnila nejen Cosmu, ale i katolického kronikáře Václava Hájka.

Název svátku, jenž je spojen s osobou sv. Václava, je ovšem Den české státnosti. Jak to bylo v době Václavovy vlády s oním českým státem? Neexistoval. Moc pražského knížete se týkala jen oblasti, které dnes říkáme Střední Čechy. Dál vládli jiní a také rozhodovali. Je ovšem pravděpodobné, že v době, kdy do země vnikli nájezdníci z Německa, se slovanské obyvatelstvo sjednotilo, ale o tom nemáme dostatek zpráv. Lze to jen předpokládat. K jakémusi sjednocování začalo docházet až ke konci života Boleslava I. Spíše však za vlády jeho syna.

Stát ovšem nevzniká jen tím, že uzmu jinému kus území a připojím ho k sobě. Tvoří ho nejen půda, ale i společné ideje, minulost, cíle, dokonce ani řeč nemusí být jednotná. Musí však být zákony, které všechny spojují. První skutečný český zákoník vznikl až v roce 1039 a jmenoval se Břetislavova regesta (Hnězdenská statuta) a šlo o jakýsi občanský zákoník a Listinu práv té doby. Problémem je, že sice rok vyhlášení známe, konkrétní dataci však nikoli. Museli bychom si ji vymyslet.

Osobně ovšem dodávám, že bych podle nich souzen být nechtěl. Na rozdíl od pochybného výročí vzniku české státnosti, který máme napsán v kalendáři, tehdejší čin knížete Břetislava byl reálný a lze si ho připomínat.

Všem Václavům ovšem blahopřeji. Oni za zbožštění knížete Václava nemohou.

Jaroslav Kojzar