Analýza: Jak byl zmařen plán USA a Izraele na překvapivý úder na Írán…

Největší pastí pro supervelmoc není vždy vojenská porážka. Stalo se to supervyzbrojenému Sovětskému svazu a do stejné oprátky sklouzávají i USA.

Navzdory tomuto očividnému faktu není politické vedení Spojených států schopno uznat, že vojenská převaha se nerovná strategickému úspěchu.

A právě do této pasti se zdá, že padl americký prezident Donald Trump, který trvá na válce proti Íránu bez jasně definovaných cílů, bez důvěryhodné strategie odchodu a především bez ochoty přiznat limity americké moci.

Operace amerického námořnictva v Hormuzském průlivu, zahrnující blokádu velké části dovozu a vývozu íránské ropy a částečné obnovení tranzitu neíránského nákladu, je Washingtonem prezentována jako důkaz účinnosti.

Realita je však mnohem složitější. Přerozdělení toků ropy, otřesy v globální ekonomice a náklady na vlečící se konflikt neumožňují vyvodit jednoznačné závěry o jednostranné americké dominanci. Trump však k mezinárodní politice nadále přistupuje s logikou obchodní dohody: někdo musí vyhrát a někdo musí prohrát.

To je zjednodušený koncept, který může být při přenesení z obchodních jednání do oblasti vojenských operací katastrofální.

Válka bez jasného politického cíle

Základním problémem americké strategie je, že Trumpova administrativa důsledně nevysvětluje, o co usiluje.

Někdy prosazuje omezení íránského jaderného programu, jindy požaduje podstatnou kapitulaci a někdy naznačuje, že skutečným cílem je svržení režimu. Tyto snahy přitom nejsou totožné.

Některé se dokonce navzájem podkopávají a vylučují. Pokud Washington usiluje o významné ústupky od íránského vedení, musí mu nabídnout důvěryhodnou cestu k politickému přežití. Pokud je naopak poselstvím, že konečným cílem je zničení režimu, pak Teherán nemá důvod ustupovat.

Pokračování odporu bude považovat za jedinou dostupnou možnost.

Americké vedení ignoruje tento elementární princip řešení konfliktů, jak vysvětluje Paul Pillar z Quincyho institutu.

Vojenský tlak může vytvářet výhody při vyjednávání, ale automaticky nevede k politické dohodě. Tím spíše, když je doprovázen veřejnými požadavky na ponížení protivníka.

Námořní blokáda koneckonců není neutrální ekonomickou sankcí. Představuje válečný akt s vážnými důsledky pro obyvatelstvo a regionální stabilitu. Rozhodnutí pokračovat v ní neprokazuje ani tak odhodlání jako spíše absenci účinného diplomatického prostoru.

Jaderný paradox Washingtonu

Největší rozpor se nachází v jaderné otázce. Americký viceprezident J. D. Vance stanovil jako podmínku míru podstatné snížení míry obohacování uranu v Íránu. Pokračování v útocích však může posílit právě ty síly v Teheránu, které považují získání jaderného odstrašujícího prostředku za nezbytné pro přežití země.

Vzhledem k tomu, že předchozí vojenské operace již způsobily vážné škody na íránských jaderných zařízeních, přesouvá se klíčová otázka od technických schopností k politickým záměrům.

Lze jen stěží očekávat, že se země, která je neustále napadána, definitivně vzdá jakékoli myšlenky na získání silnějšího odstrašujícího prostředku.

Historická ironie je neúprosná.

V roce 2015 byl za Baracka Obamy uzavřen Společný komplexní akční plán, známý jako JCPOA. Šlo o několikastránkovou, mimořádně složitou dohodu, která byla výsledkem let jednání, drasticky omezila schopnost Íránu získat jaderné zbraně a zároveň stanovila mezinárodní monitorovací mechanismy.

V roce 2018 Trump jednostranně odstoupil jménem Spojených států od dohody, čímž zničil jeden z nejdůležitějších diplomatických úspěchů svého předchůdce.

Dnes se zdá, že se jeho administrativa za válečných podmínek snaží napravit to, co sama pomohla zničit v dobách míru.

A to navíc s iluzí, že vyslanci jako Steve Witkoff a Jared Kushner dokážou během několika schůzek vyřešit otázky, které vyžadují roky technického zpracování, mezinárodní záruky a přísné ověřovací mechanismy.

Dvojí metr pro uran

Americká politika se stává ještě rozporuplnější kvůli jaderné spolupráci se Saúdskou Arábií.

Vyhlídka na to, že by Rijádu bylo umožněno obohacovat uran, byť na úroveň 20 procent, bez co nejpřísnějších mezinárodních kontrol, vyvolává vážné otázky ohledně důvěryhodnosti politiky nešíření jaderných zbraní.

Jak může Washington požadovat od Íránu striktní omezení, která by se stejnou přísností neuvalil na jeho regionálního rivala?

Poselstvím je, že se s jadernými kapacitami nezachází podle jednotných bezpečnostních pravidel, ale podle toho, kdo je považován za spojence a kdo za nepřítele. Taková politika nevzbuzuje důvěru. Naopak posiluje íránskou podezřívavost a ztěžuje jakoukoli budoucí dohodu, tvrdí Pillar.

Nebezpečná fantazie o změně režimu

Stejně problematická je víra, že odstranění íránského vedení může vést k vládě přátelštější ke Spojeným státům. Odstranění Alího Chameneího a dalších vysokých představitelů podle popsaného vývoje nevedlo k mírnému politickému posunu. Naopak posílilo mechanismy tvrdé linie moci.

Případ Alího Laridžáního je typický. Ačkoli byl nedílnou součástí íránského systému, disponoval pragmatismem, politickými zkušenostmi a konexemi, které by mohly umožnit důvěryhodná jednání. Jeho atentát při izraelském úderu potenciálně připravil diplomacii o partnera s podstatným vlivem.

Zde se odhaluje další rozpor: Washington usiluje o dohodu, zatímco vojenské operace oslabují ty, kteří by ji potenciálně mohli zaručit. Myšlenka, že pád autoritářského režimu nevyhnutelně povede k proamerické demokracii, byla dějinami Blízkého východu opakovaně vyvrácena. Demontáž stávajících mocenských struktur automaticky nevytváří demokratické instituce. Může vést k vojenské diktatuře, vnitřní destabilizaci nebo novým formám radikalismu.

Íránské odstrašování zpomaluje válečné plány Trumpa a Netanjahua

Existuje však ještě jeden faktor, který se může ukázat jako rozhodující pro další kroky Washingtonu a Izraele: vojenská připravenost Íránu a především jeho schopnost reagovat na nový útok rozsáhlou odvetou.

Teherán se navzdory vážným úderům, které utrpěl, nezdá být ochoten pasivně akceptovat nové kolo bombardování. Naopak se snaží dát jasně najevo, že jakákoli nová operace by mohla způsobit širší regionální požár, který by zasáhl vojenská zařízení, energetickou infrastrukturu a kritické námořní trasy.

Tato skutečnost je obzvláště důležitá s ohledem na dva klíčové volební souboje: izraelské volby 27. října a volby v polovině volebního období ve Spojených státech 3. listopadu.

Informace o možné nové americko-izraelské operaci před volbami naznačují, že se vojenský harmonogram zvažuje souběžně s vývojem domácí politiky.

Vyhlídka na silnou íránskou odvetu však tyto plány výrazně komplikuje.

Hodnocení je takové, že íránská odstrašující kapacita působí jako vážná brzda nového útoku, nikoli proto, že by zajišťovala vojenskou paritu se Spojenými státy a Izraelem, ale proto, že extrémně ztěžuje předvídání a kontrolu nákladů na eskalaci.

Diplomacie jako jediné realistické východisko

Americká administrativa proto čelí volbě, které se Trump snaží vyhnout: buď pokračovat ve válce s nejistým trváním ve snaze dosáhnout působivého, ale nedefinovaného »vítězství«, nebo akceptovat, že ukončení konfliktu vyžaduje kompromis.

Nejrealističtějším řešením tedy není okamžitá a komplexní dohoda o všech otázkách. Jde o jasné a funkční příměří s konkrétními ujednáními pro Hormuzský průliv a závazkem k následným věcným jednáním.

Předchozí memorandum o porozumění z června ukazuje jak možnost takového přístupu, tak i potřebu vyhnout se nejednoznačným formulacím, které by mohly vést k novému narušení příměří.

Trvalý mír nelze budovat na ultimátech, která druhá strana nemůže přijmout, aniž by riskovala vlastní existenci.

Skutečným strategickým selháním supervelmoci není ukončení války bez triumfálních přehlídek. Je jím pokračování války proto, že si nedokáže přiznat, že neví, jak ji vyhrát.

Ioannis Sideropulos

FOTO – Íránská organizace pro atomovou energii, Bílý dům, Mehr, Tactical Report, KOLÁŽ – AI