Levičáci hrubě zjednodušují

Výsledky zářiových německých zemských voleb v Sasku-Anthalsku, v Meklenbursku–Předním Pomořansku a v Berlíně jsou známé – velké vítězství pravicové protiimigrační Alternativy pro Německo (AfD) a porážka Křesťanskodemokratické unie kancléře Friedricha Merce (CDU). V Berlíně pak zvítězila Levice, nástupnická strana někdejší v Německé demokratické republice vládnoucí Sjednocené dělnické strany. V druhém a ve třetím případě do zemského parlamentu, resp. zastupitelstva Berlín, těsně neprošla autenticky levicová strana Sahry Wagenknechtové, což je škoda.

Levice se v Berlíně hodně opírala o hlasy migrantů. Z pravicově konzervativních kruhů se lze dočíst, že zaměnila Marxe za Mohammeda. Nevím.

Komentářů k současným německým volbám již byla řada a mnohé ještě jistě přibydou. Mnohé nestojí za zmínku. Za zmínku ale rozhodně stojí lamentování některých levičáků, jak zejména v prvních dvou případech prudce posílila »extrémistická, fašistická a revanšistická Alternativa pro Německo«.

Mám za to, že autoři takových a podobných výroků jsou dost vzdáleni od reality. Na jedné straně není dobré si o AfD dělat velké iluze. Na druhé straně fakta pro taková tvrzení nesvědčí. Alespoň zatím.

Revanšismus pěstuje v Německu hlavně Sudetoněmecký landsmanšaft s podporou, resp. pod patronací bavorské Křesťansko sociální unie (CSU). Jistě, najdou se křiklouni i v jiných stranách, včetně AfD, ale alespoň zatím jde jen o osamocené excesy. Jak správně uvedl kolega Jiří Jaroš Nickelli, jediný významný politik Evropské unie, který se letos dožadoval zrušení, resp. revize tzv. prezidentských dekretů, je nový maďarský premiér Péter Magyar, údajně vzorný demokrat a Evropan. Oceňuji, že se slovenský premiér Robert Fico (Směr) proti tomu ostře ohradil, na rozdíl od českého premiéra Andreje Babiše, který v této věci trapně mlčel, stejně jako ve věci skandálního srazu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně.

K fašismu mají podstatně blíž politické strany zuřivě podporující banderovskou Ukrajinu, než ty, kteří tuto pomoc odmítají, byť hlavním důvodem je obvykle nezatáhnout svěřenou zemi do války s Ruskem a nepřivést vlastní zemi k bankrotu. Podobně odmítají sankce proti Rusku, neboť mnohem víc poškozují ty, kdo je uplatňují, než Rusko. V Německu k velkým podporovatelům Ukrajiny patří zejména strany vládní koalice CDU/CSU, sociální demokraté (SPD) a opoziční Zelení. Že prosazováním politiky Green Dealu Německo odprůmyslňují (deindustrializují) a přivádějí k bankrotu, je prý jen malá vada na kráse. Ano, nejvíc z kritiky této špatné politiky těží právě AfD.

Největšími extrémisty (a zároveň zločinci) jsou ti politici, kteří ženou svěřené státy do války s jadernou mocností: německý kancléř Merz a jeho ministr obrany Boris Pistorius (SPD), francouzský prezident Emmanuel Macron, britský premiér Andy Burnham (Labour Party), polský premiér Donald Tusk a jeho ministr zahraničí Radoslaw Sikorski (oba Občanská platforma). Řadu dalších vynechávám, protože disponují jen trpasličími armádami, popř. je mají předchozí zuřivou podporou Ukrajiny odzbrojené, jako Česká či Slovenská republika.

Snad tito válkychtiví politici vědí, že válku s jadernou mocností nelze vyhrát, ale že lze při ní být velmi rychle vymazán z mapy. Pravdu má ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, když tvrdí, že by taková válka byla krátká. Jaderné hřiby by se ale vážně dotkly i České republiky a Slovenské republiky i v případě, že by se podařilo zůstat mimo tuto válku. Je to jasný vzkaz všem válečným štváčům nejen v Česku. Bohužel Evropská unie má válečných štváčů zjevný nadbytek. Pokud si současnou válku představují jako střílečku na obrazovce počítače, je to tristní.

Základním českým národním zájmem bylo, je a bude v České republice přežít, což je s účastí na jaderné válce neslučitelné. Nepotřebujeme války. Potřebujeme mír.

Jan Zeman