České dějiny se někdy opakují způsobem, který by nevymyslel ani ten nejodvážnější satirik. Když člověk poslouchá některá vystoupení prezidenta Petra Pavla, nemůže si nevzpomenout na Ferdinanda I., známého jako Ferdinand Dobrotivý.
O Ferdinandovi se traduje slavná historka: »Já jsem císař a chci knedlíky!« O Petru Pavlovi by jednou mohli historici vyprávět podobný příběh: »Já jsem prezident a chci na summit NATO!«
Zatímco Ferdinand údajně toužil po knedlících, současná hlava státu působí dojmem, že jejím životním posláním je účast na každém summitu, konferenci, fóru, kulatém stole, pracovním obědě či slavnostním fotografování spojeneckých státníků. Kde se objeví NATO, tam se objeví i český prezident. A pokud se neobjeví, je třeba to napravit.
Ferdinand Dobrotivý byl znám svou mírnou povahou. Tak mírnou, že za něj často rozhodovali jiní. Podobnost je více, než jasná. Obdobně působí i současný Pražský hrad, který se rád opírá o stanoviska poradců (protokoláře Koláře), expertů (ze zbrojní lobby), mezinárodních partnerů, spojenců a všech možných institucí, jen aby náhodou nemusel přijít s vlastním originálním názorem.
Ferdinand byl mezi obyvateli Prahy poměrně oblíbený. A zde se dostáváme k další podobnosti. Také Petr Pavel se těší největší podpoře právě v Praze a několika dalších velkých městech. Zatímco Ferdinand se po abdikaci usadil v Praze, Petr Pavel zde tráví většinu svého prezidentského období již od začátku.
Někteří zlí jazykové proto začínají mluvit o nové historické postavě: Pávkovi Dobrotivém.
Ferdinand byl považován za laskavého člověka. Nikdo přesně nevěděl, kam říše směřuje, ale císař působil mile. Podobně i dnešní Hrad často sází na image slušnosti, kultivovanosti a úsměvů. Obsah už bývá ponechán na později.
A stejně jako Ferdinand čelil bouřlivým časům, i dnešní prezident čelí nespokojenosti části veřejnosti. Rozdíl je pouze v tom, že Ferdinand řešil revoluce roku 1848, zatímco moderní prezident řeší revoluce na sociálních sítích.
Nejpopulárnější osobnost Hradu od Ferdinanda?
Často slýcháme, že prezident je mimořádně populární. To může být pravda. Ostatně od dob Ferdinanda Dobrotivého zřejmě Pražský hrad skutečně neobývala osobnost, která by tak důsledně budovala obraz vlídného a neustále usměvavého státníka. Kam se hrabou Kim Čong-un nebo Vladimir Putin.
Jenže stejně jako u Ferdinanda zůstává otázkou, zda popularita sama o sobě stačí. Historie si totiž nepamatuje pouze to, kdo byl milý. Pamatuje si také to, co po sobě zanechal.
A tak možná jednou budou učebnice dějepisu obsahovat zvláštní kapitolu: »Ferdinand Dobrotivý (1793–1875) a Pávek Dobrotivý (2023–?). Dva vládci, dvě století, jedna společná myšlenka: Já jsem panovník a chci…«
Jeden chtěl knedlíky. Druhý summity. A oba si byli svou žádostí naprosto jisti.
Jan Klán