(Vzpomínka na zesnulého účastníka Pražského povstání, pana Stanislava Vodsloně)
Standa (jinak jsem mu nikdy neřekl) pro mě vždy představoval téměř zázračnou bytost a měl v sobě jakési magické charisma – kouzlo přímo pohádkového dědečka. Zároveň mu pořád zůstaly takové ty chlapecké oči, které se vždy rozsvítily, když mi začal vypravovat mnohé příběhy, jež mu napsal sám život.
O lásce i o válce, o odboji, o sebevraždách mladých vojáků, kteří neunesli odloučení od svých milých dívek. I o tom, jak stavěl pro svou rodinu chatu, jak prořezával ovocné stromy, jak hovořil s různými lidmi v politice (s velkými osobnostmi nejen levice, ale i napříč politickým spektrem). Jednou jsme spolu dokonce vzpomínali i na Josefa Luxe, který Standu rovněž osobně uznával. Jindy zase na Miloše Jakeše, různé generály apod.
Standovo povídání nikdy nepostrádalo přirozenost, vnitřní opravdovost, pokoru a současně osobitý prožitek. Pochopil jsem, že všemu, o čem Standa kdy mluvil, sám bezmezně věřil. V tom asi tkví ta jeho síla pravdivých a prožitých výpovědí. On ty své paměti a vzpomínky pokaždé znovu intenzivně prožíval… Proto ho lidé tak rádi poslouchali – pro tu emocionální opravdovost!
Někdy se jednalo o vyprávění úsměvná, jindy napínavá, občas i smutná, až se mu oči zalily slzami. Třeba když vzpomínal na svou ženu, kterou moc miloval, nebo když vyprávěl o lidech, jejichž skromnými příbytky prošla válka a oni přesto neztratili nic ze své štědrosti…
Byl respektovaný a milovaný, a to i lidmi s docela odlišnými pohledy na svět. Stal se přesně tím člověkem, který dokázal lidi spojovat. To se v tak »nelidské branži«, jakou bývá politika, tak často nepotkává.
A právě pro svou nekonečnou lidskost, pro svou čilost a oddanost vznešeným idejím – pro skromnost, jež je současně velikostí, zůstane navždy hluboce zaznamenán a zapsán v mnoha srdcích.
Čest jeho památce!
S úctou Marek Adam