Mír! Jak prosté slovo, pane generále. Většina lidí touží po míru, i když pravdu má zřejmě Erich Maria Remarque, když napsal: »Myslel jsem, že všichni lidé jsou proti válce, ale zjistil jsem s údivem, že mnoho lidí válku schvaluje. Hlavně lidé, kteří do ní jít nemusí.« Většina z nás, lidí, však do války jít musí, i když jsou proti ní a vůbec nechtějí umírat. Jen málo generálů jde s nimi na jatka, už vůbec ne však politici.
Tak je to, pane generále.
Jak je to vlastně s námi? My, kteří jsme pro mír a žádné války, pro – obrazně řečeno – překování mečů na pluhy, jsme prý proti obraně své vlasti, proti pomoci těm, co trpí, údajně bráníme svobodě a démos-kratos, ale není to pravda. V Anglii prý schválili, že mírové organizace jsou extrémistické, u nás se na tapetě ocitl za Fialovy vlády Český svaz bojovníků za svobodu a my, co veřejně bojujeme za mír, jsme spojováni s vlastizrádci a stoupenci Putina, i když právě Putinův režim posílá naše souvěrce do vězení. V řadě zemí volání po míru začíná být téměř zločinem. Proč?
Ano, proč, pane generále?
Počátkem devadesátých let, kdy se svět mohl konečně sjednotit, byť pod praporem liberalismu a ten ještě nikdy nenesl na svých křídlech mír, jsme měli příležitost zbavit svět obav z méně či více kontrolovaného zabíjení. Tehdy však NATO, jež ovládlo i nás, poslalo letadla zabíjet do Jugoslávie a ničit Bělehrad. Byli mrtví. Stovky mrtvých. Příčina se hledala v občanské válce, jenže, kdo tuto válku způsobil? Ministr zahraničí SRN Helmuth Genscher schválil svým rozhodnutím rozbití Jugoslávie, ministr Schwarzenberg zase uznání Kosova, jež bylo nedílnou součástí Srbska. Ta válka se svým humanitárním bombardováním stála svět mnoho lidských životů. Byli jsme už součástí NATO, ač se nás nikdo nezeptal, chceme-li jí být, a věřili jsme slibu Václava Havla, že do žádného paktu už nepůjdeme.
Je to tak, pane generále?
Byl Irák, byl Afghánistán. V Iráku měly být hrůzné chemické zbraně hromadného ničení, tak tvrdil podle přání z Washingtonu britský premiér Toni Blair. Zemřelo při tom statisíce Iráčanů. V Afghánistánu jsme se angažovali i naplno vojensky. Zahynulo při tom několik českých vojáků. Afghánců stojících na tzv. demokratické straně údajně 141 000. Prý »U Kábulu hájíme Prahu«, poněkud zkresleně řekl v televizi jeden český prezident. Nakonec jsme odešli odsud, nejen my, ale všichni tzv. bojovníci za svobodu a lidská práva, tak rychle, že se to podobalo útěku.
Je to pravda, pane generále, u toho všeho jste přece jistou dobu také byl a máte za to na hrudi zahraniční metály.
Nevěřím, že »lidé jsou dravá zvěř, potřebují válku« (Graham Greene: Revolver na prodej). Lidé ji nepotřebují, lidé jsou do ní vtaženi. Napřed jim vsugerují patřičná hesla, pak je nabudí na případného nepřítele, zavolají do armády a může se střílet. Budou mrtví, moc mrtvých, na velitelských stolech budou přibývat praporky a někdy i na prsou důstojníků vyznamenání. Ti v horších uniformách a s horší menáží dostanou zato více dřevěných křížů.
Je tomu jinak, pane generále?
Ty dnešní války byly nutné? Proč však nesplnil prezident George Bush žádost Gorbačova vyslovenou na konci Maltských dohod, aby se NATO nerozšiřovalo dál k ruským hranícím? Hovořilo se prý o tom i při jednání 4+2, jež se týkalo sjednocení Německa. Proč dokonce estonský Tallinn a Tartu se staly městy Paktu, když odtud je to do St. Petěrburgu a Kronštadtu coby kamenem dohodil?
Mýlím se, pane generále?
V roce 2014 za americké miliardy, jak přiznala Viktorie Nullandová, tehdejší náměstkyně ministra zahraničí USA, se uskutečnil Majdan v Kyjevě. Byla svržena zákonná vláda. Ti, co neuznali předem připravený puč, byli nazvání zrádci, vzbouřenci, separatisty a teroristy a poslaly se proti nim narychlo zformované bojůvky zasažené ideologií banderismu až od Lvova. Trochu uspěly. Obsadily Mariupol a zaujaly pozice pět kilometrů od Doněcka, v Avdijevce. Dříve tam jezdívala tramvaj. Krym a zbytek Donbasu se však dobře bránily. Místní měli své zkušenosti ještě z 2. světové války. Vždyť odtud byli nejen Oleg Koševoj a Uljana Gromova. Jen připomenu, že mrtví, kteří tu zůstali po ostřelování Azovem, nejen nezpívají, ale především žalují. Je mezi nimi mnoho dětí, které zabila postbanderovská děla. Jen v prvních měsících útoku na Doněck na hřištích města zahynulo 91 dětí, jejichž fotografie jsou vystaveny ve zdejší Aleji Andělů.
Víte o tom, pane generále, anebo podobné informace vám zatajovali, či jste si říkal, že jde jen o ruské či proruské zombíky, či dokonce svině, abych použil výraz jednoho z vašich poradců?
Pak přišel pokus o zklidnění z Minsku. Byly podepsány dvě dohody za přítomnosti německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Francoise Hollanda. Mohly vést k míru. Jenže zmínění evropští signatáři již tehdy věděli, že vlastně jde jen o odklad k další, tentokrát pro NATO vítězné válce, a dobu klidu zbraní brali jako příležitost k dozbrojení prozápadních Ukrajinců. Mír se tudíž nekonal.
Pane generále, pochopitelně, že jste byl informován, byl jste přece v té době náčelníkem náčelníků v samotné centrále NATO.
Ve dvacátých letech Rusko varovalo před vstupem Ukrajiny do NATO. Bálo se o další přiblížení k Moskvě. To lze jistě pochopit. Pochopili to i významní američtí analytici, Tucker Carlson, politolog a ekonom Jeffrey Sachs ad. V Česku se jejich mínění nenosí. Spíše názory české rodačky, bývalé ministryně zahraničí USA, Madeleine Albrightové, která by prý dokonce, zřejmě prostřednictvím Ukrajiny, rozparcelovala Rusko.
Je to tak, pane generále?
Následoval nešťastný únor 2022. Následně pak jednání v Istanbulu. Vše vypadalo, že konečně na východě Evropy bude mír. Jenže narychlo přicupital expremiér Anglie Boris Johnson, přivezl s sebou kamaráda zbrojaře a místo signování dohody se přešlo přímo do války. Sliby podložené penězi a dodávkami zbraní přece potěší. A ostatní Evropa? Sklapla podpatky a řekla: Provedu. Mrtvých začalo přibývat. Jen pár lidí z toho mělo užitek – nový supermilionář bojfrend Zelenský a jeho zlatem se chlubící přátelé.
Ale to přece všechno už dobře znáte, pane generále.
A tak se válčí. Prý, jak jste jednou řekl, obrana České republiky »bude začínat ne na hranicích České republiky, ale na vnějších hranicích NATO, a někdy i za nimi, často tisíce kilometrů od nás.« Možná, že někteří z nás v to nevěřili a myslili si, že jde o pouhou generálskou rétoriku. Mýlili se však. Naši vojáci byli už leckde. I na vašich prsou visí vyznamenání za tzv. mise. Válčí se totiž nejen na Ukrajině, ale i v Africe, především však na Blízkém východě, kdy naši američtí spojenci, aniž by se setkali s radikálním odporem členských států NATO, si společně s Izraelem vyřizují své bolístky. Státy Evropy, kromě španělského premiéra Sancheze, se bojí vykřiknout: Dost! Naopak, zavázaly se věnovat pět procent HDP na zbrojení. Většinu peněz pak musí ovšem utratit za díla amerických zbrojovek. Přitom by k míru stačilo jen málo. Nepodporovat válku, radikálně se postavit zbrojařům a přestat vymýšlet stohy lží, jež zaplavují naše domovy.
To všechno ovšem víte, pane generále. Jde však o více zbraní a více mrtvých. Výsledky generálů se totiž neměří podle počtu kilometrů ujetých na Harleyi, ale podle počtu vyhraných bitev a pobitých nepřátel.
V míru lze ovšem leccos. Také se domluvit. Najít nové léky pro zhoubné nemoci. Nechat děti si hrát na písku a nemít o ně strach. Neposílat své syny nebo i dcery do vražedných misí. Vyrábět pro radost a potřebu. Mít všude co jíst. Dožít své osudy. Je to tak těžké pochopit? Ale copak se vůbec chce tzv. demokratická Evropa domluvit s Ruskem? Copak Izrael upustí od záměrů zabírat další půdu Palestincům a vraždit v Libanonu? Copak přestane zabíjet v zájmu tzv. odvety v Gaze po stovkách? Copak nestačí, že většinu ropných zdrojů v Perském zálivu a Karibském moři kontrolují Spojené státy? Copak je cílem vymazat ze světa neposlušnou nebo pro nás málo pochopitelnou civilizaci? Copak nestačí, že ve všech místech konfliktů vraždí americké, evropské či izraelské zbraně? Copak místo nabízené ruky je pro nás bližší Trumpovo Chci? Copak je naším cílem připravovat další války, vyrábět náboje, brzy pak také povolávat do zbraně ty, co nechtějí bojovat a nutit je zabíjet? Copak udělat vše pro mír je něco, zač bychom se měli stydět?
Rozumíte tomu, pane generále, anebo vám zelené sukno vytvořilo šedou mlhu před očima?
Pokud byste to kolegům v Ankaře chtěl vysvětlit, že mír a konec bezbřehého zbrojení je cestou k prosperitě, pak myslím, že málokdo u nás by byl proti.
Ano, je to tak, pane generále.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.