Na pražské pláni Letná se opět odehrála událost, která měla být »chvilkou pro demokracii«, ale v očích některých pozorovatelů se spíše proměnila v malý festival paradoxů. Když na pódium vystoupil Zdeněk Svěrák, leckdo si neodpustil ironickou poznámku, že tentokrát nešlo ani tak o divadelní výkon, jako spíš o okamžik, kdy »povolil svěrač« – a to nejen v metaforickém smyslu.
Celou akci pořádalo hnutí Milion chvilek pro demokracii, které si dlouhodobě klade za cíl bránit demokracii. Kritici ale upozorňují na drobný detail: pokud je demokracie skutečně »ukradená oligarchií«, proč demonstraci údajně podporují právě lidé, které by někteří rádi označili za… no ano, oligarchy? Zdá se, že jsme svědky unikátní historické situace, kdy se elity bouří samy proti sobě – něco jako kdyby si šachové figurky samy psaly pravidla hry.
A pak je tu ekonomický rozměr. Demonstrace, která měla být o hodnotách, se v ironickém čtení mění v první masové shromáždění, kde se de facto volá po vyšších daních. Transparenty sice explicitně nehlásaly »více nám berte«, ale podtext některých projevů by se dal shrnout jako: »Prosím, vydávejte více prostředků na zbrojení – a naše peněženky budou o něco lehčí.« Případně »chceme 5 % HDP na obranu!«.
Do toho všeho vstupuje jméno Mikuláš Minář, lídr oné prapodivné iniciativy, jehož jméno se v některých kruzích začíná spojovat s novým ekonomickým pojmem: »Minářova drahota«. Nejde zatím o oficiální ekonomickou kategorii, ale kdo ví – při současném tempu zdražování by se mohla brzy objevit vedle inflace i v učebnicích.
Celá situace tak působí jako absurdní divadelní hra, kterou by možná ani sám Svěrák nenapsal – a kdyby ano, diváci by ji považovali za přehnanou satiru. Demonstrace za demokracii, kterou někdo označí za demonstraci oligarchů. Volání po změně, které zní jako volání po vyšších daních. A k tomu herec, jehož vystoupení inspiruje lidové jazykové hříčky, jež by se jinak neodvážil vyslovit ani ten nejotrlejší hospodský štamgast.
Možná je to všechno jen důkaz, že česká politika už dávno překonala hranice reality a vstoupila do žánru, kde se mísí tragikomedie s absurdnem. A Letná? Ta zůstává věrná své roli – jeviště, na kterém se hraje, tleská i píská zároveň, protože je to dnes toaLetná.
Jan Klán