Motto: »Čechy a Morava a národy sídlící v tomto prostoru ležely a leží v německém národním životním prostoru. Prostorová poloha těchto zemí zakazuje jejich politickou samostatnost« (Karl Hermann Frank).
Září 1938: »Lieber Führer, macht uns frei von der Tschechoslowakei!«
»Heim ins Reich!« »Ein Volk, ein Wille, ein Ziel«, »Es komm, der Tag«, »Juden raus, Tschechien raus«.
Mnichov 1938. Československo jako samostatný stát a demokratická země přestalo fakticky existovat. Tzv. sudetští Němci jásali. Slavnostně přijali říšské státní občanství a zavrhli své dosavadní československé. Přes milion z nich dostalo medaili za osvobození (1 162 617 medailí a 134 563 spon), zatímco desetitisíce Čechů, Němců a Židů žijících v pohraničí (oficiálně se uvádí kolem 175 000, jde však jen o ty, kteří se hlásili v českých úřadech o pomoc, v následných měsících to byly další desetitisíce) se muselo doslova přes noc vystěhovat do vnitrozemí a zanechat v zabraném pohraničí své majetky. Zbytek státu se stal vazalem, jenž se po záboru nacistickými vojsky a odtržení klerofašistického Slovenska 15. března z milosti Adolfa Hitlera a vlastně i jeho henleinovců začal nazývat Protektorat Böhmen und Mähren.
Rok 1945. Nacistické Německo bylo poraženo. Postupimská konference tří mocností rozhodla o odsunu více než dvou milionů Němců žijících v českém pohraničí tam, kam jejich srdce směřovalo koncem třicátých let, do Německa, jehož byly ostatně občany.
Očekávala by se sebereflexe. To by však museli v roce 1947 v čele vzniklé Sudetoněmecké rady a o tři roky později Sudetoněmeckého krajanského sdružení stát jiní lidé než bývalí členové či dokonce funkcionáři Henleinovy Sudetendeutsche Partei (SdP) či dokonce nacistického NSDAP. Mám např. na mysli třeba Waltera Branda, v třicátých letech šéfredaktora henleinovského Zeitu a v roce 1938 organizátora Freikorpsu, Waltera Bechera, redaktora tamtéž, za války pak redaktora časopisu Panzer-Propagandazug, Hanze Schütze, bývalého poslance československého parlamentu za SdP, za války důstojníka wehrmachtu, Lodgmana von Auena, vůdce protičeské strany ve vídeňské Říšské radě, po pádu Rakouska hejtmana v Deutschböhmen a později poslance Německé národní strany v čs. poslanecké sněmovně, Franze Künzla, poslance předválečného parlamentu za SdP a ředitele německých zemědělských družstev, v době války poslance v Reichstagu odpovědného za činnost zmíněných družstev v protektorátu, Wilhelma Sebekowskiho, poslance čs. parlamentu, za války hejtmana na Chebsku, později důstojníka wehrmachtu a přísedícího lidového soudu v Praze, atd. Zmínit je ovšem také třeba ministra bavorské vlády Hanse-Christopha Seebohma, jenž sám nebyl rodák z českých zemí, ale za války se stal arizátorem českých dolů a po ní druhým mluvčím Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Atd., atd.
Tehdy jako programové cíle (viz web sudeten.de) bylo:
- Hájit zájmy sudetských Němců a jejich potomků.
- Rozvíjet kulturní a vědecké dědictví bývalé domoviny jako části evropské kultury a podporovat partnerství mezi Němci a Čechy.
- Prosadit právní nárok na ztracenou domovinu a náhradu zkonfiskovaného sudetského majetku (tento bod byl ve své druhé části zrušen údajně v roce 2015).
Jenže brzy se objevilo ono pověstné čertovo kopýtko v programových cílech hnutí. V roce 1961 (7. května) byl Sudetoněmeckým shromážděním schválen dvacetibodový program, v němž se požaduje opětovné usídlení tzv. sudetských Němců na jejich původních územích a právo na jejich národní sebeurčení. Zároveň je ostře i historicky vymezen proti Čechům. Tento dokument, i když byl učiněn pokus ho zrušit, zůstal platný v původní podobě a dokonce použit jako argumentace proti českému vstupu do Evropské unie dokonce i tehdejším europoslancem Berndem Posseltem, dnešním předsedou SdL. Stalo se tak přesto, že nejen podle smluv uzavřených se SRN a Československem (Českem) z konce 20. století (1973 a 1992), ale především podle tzv. Pařížských dohod (1954), které umožnily Spolkové republice stát se členem NATO a potvrdily nezpochybnitelnost tzv. Postupimské dohody tří mocností, byl tento problém uzavřen.
To, že Sudetendeutsche landsmanschaft vznikl vlastně z iniciativy bývalých nacistů a stoupenců Mnichovských dohod, a trvající platnost oněch 20 bodů, dokazuje, že dosud nedošlo ke změně myšlení této tzv. krajanské organizace. Její květnový sjezd (shromáždění) v Brně je proto provokací a neměl by se konat na českém území. Vstřícnost některých českých orgánů neodpovídá proto našim národním zájmům.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.