Středa, čtvrtek. Dva dny, kdy se v televizích objevovala ve velké míře dvě jména. Dominik Duka a Petr Pavel. To první bylo vyslovováno oslavně a s mírovým podtextem – chtělo by se doplnit dokonce muž Pacem in terris, Míru na zemi. To druhé jméno mělo vyzývavý tón se dvěma ostny. Jeden mířící na možného budoucího premiéra, jemuž je třeba znesnadnit nástup, pokud není ve hře nějaká klička, která by vládu posunula jinam, druhý se zase týkal našeho postoje k Ukrajině, našich závazků, tedy Fialovy vlády a naší podřízenosti bruselským centrálám. Svým požadavkem vtělit naši závislost do vládního prohlášení opětně degradoval naši suverenitu na vazalství.
Dominik Duka nepatřil mezi mé idoly. Stále se nemohu smířit s prosazováním kreacionalistických pohledů na vznik světa. Stále si myslím, že víra v bohy, ať již jich bylo mnoho nebo jen jeden, v moderním světě nemá své zdůvodnění, ale ukazuje se, že je zřejmě v některých z nás tak zakódovaná, že vědecké argumenty se nemohou prosadit. Prostě řečeno, je pro věřící berličkou a nadějí. Budiž, mají na to právo. Kardinál Duka byl jedním z těch, pro které víra byla prvotní a ostatní se od ní odvíjelo. Jeho názory na média, na mír a klid ve světě se s mými však shodovaly. Proto jsem si ho vážil, byť byl odpůrcem mého pohledu na společnost. Jeho vystoupení před bazilikou Nanebevzetí Panny Marie před Petrem Pavlem, druhou postavou mého dnešního zamyšlení, sedícím dole mezi věřícími, bych klidně podepsal: »Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo je věrný, je věrný i teď, kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, žádnou víru nemá. Člověka nepředěláš, jen se vybarví.«
Generál v.v. Pavel patří mezi ty přeběhlíky. Kardinál Duka mimo jiné i pro něj vyslovil svá slova obsahující velmi vyčerpávající charakteristiku. Petr Pavel, student rozvědčické školy minulého režimu a pracovník zpravodajství minulého režimu, syn plukovníka Vojenské kontrarozvědky, předseda základní organizace KSČ, vykladatel marxismu, se rychle po listopadu přeorientoval. Dostal se až k NATO, do jeho struktur a postupoval krok co krok po žebříčku funkcí a hodností. Z kapitána socialistického Československa se stal až armádním generálem vojsk sjednocené liberální Evropy a severní Ameriky. Snažil se vyvarovat chyb, poslouchat naťácké šéfy a plnit eurounijní zadání. Jen jednou zřejmě udělal chybu, když se až vulgárně vyjádřil o Donaldu Trumpovi. Sloužil Bidenovi, tedy jeho lidem, na ně vsadil svou budoucnost, proto to vyjádření. Nemůže tedy počítat s pozváním do Bílého domu, kde byli jak Babiš, tak Fiala. Nepochybuji o závisti, která v něm kdesi hluboko dříme. Proto ten Brusel, proto jeho až servilní angažovanost ve prospěch obou tamních centrál, jež se staly jeho řídícími centry, byť vlastně jde o náhražku.
Byl a je myšlením sloužící generál. Zelené sukno, zelené myšlení, říká se mezi civilisty o mužích, kteří potřebují rozkaz, aby mohli jednat, anebo všechno vidí jen jakoby z průhledu tanku. Vědí, že jen díky válkám mají šanci na úspěch. Napoleon by nikdy nebyl Napoleonem, kdyby neměl válečné úspěchy, Eisenhower by nikdy nebyl americký prezidentem, kdyby nevelel Akci Overlord, de Gaulle nikdy prezidentem Francie. Mír není jejich cílovým programem. Jen vítězství, jež většinou nabízí válka či usurpování moci. Pro to bývají ostatně vychováváni, nebo alespoň to tak cítí. Takovým byl španělský Franco, egyptský Sadat anebo thajský Čan-Oča. Skutečným cílem mnoha z nich, těch nejambicióznějších, je jejich kariéra. Způsob, jak ji dosáhnout, nemívá však žádné bariéry, byť třeba to často znamená obětovat či zradit i své bývalé přátele a myšlenky, které hlásali. Pro ně servilnost bývá charakteristickou vlastností.
Je však středa, čtvrtek. Pavel ukázal své drápky. Podle exprezidenta Klause, jenž je z něj v šoku, se prezident připravuje na změnu systému. Zdá se, že může mít pravdu. Pavlovo zatímní pověření Babiše je jen odvedením pozornosti od skutečného záměru. Jaký však sleduje cíl? Jeden byl médii naznačen. Když Babiš, ANO a strany, které se sdružily v nové koalici, nesplní jeho podmínky, nebude vítěze voleb jmenovat. Co pak? Nechá buď vládnout dál současné Fialovce, a to bez ohledu na to, že Poslanecká sněmovny bude vetovat cokoli, co přijde ze Strakovy akademie, anebo už má, jak naznačil Seznam, připraven plán na vytvoření úřednické vlády, která by plnila jeho pokyny? Jenže Pavel není Macron a Česko není Francie. To, co je možné ve Francii, bude složitě použitelné v Česku. Jenže člověk nikdy neví. Armáda je pod jeho velením, většina médií je na jeho straně, senátoři mu schválí všechno, soudci Ústavního soudu jím byli z velké části jmenováni, liberální opozice má své fanatiky a lidé se začínají bát. Zkuste třeba v metru vyslovit nahlas svůj názor. Odpovědí většiny je mlčení a tváře odvrácené od vás.
Pokud by Babiš, ANO a nové koaliční strany kývly na prezidentovy požadavky, pak by se staly vazalem Petra Pavla a Bruselu a v příštích volbách by ztratily renomé. Pokud by Babiš prodal svůj Agrofert, ztratil by své zázemí. Má ovšem své právníky a nepochybuji o tom, že dobré. Proto zákonné podmínky pro tzv. střet zájmů Andrej Babiš dodrží. Jenže Pavel už nyní chce víc. Jde nad zákonné podmínky. Chce podřízenost Babiše, a tím i nové vlády. Chce, a v tom s Václavem Klausem souhlasím, získat všechnu moc, změnit systém. Chce suverénní republiku postupně změnit na bruselskou kolonii, která nebude mít žádnou svobodnou vůli. Nová koalice mu stojí v cestě. Proto jejímu nástupu chce zabránit anebo ji svými požadavky alespoň svázat. Pokud to nepůjde, pak nejlépe tím, že převezme moc sám prostřednictvím svých věrných. Demokracie tím ovšem dostane smrtelný zásah.
Věřme, že skutečně demokratické síly tomu dokáží zabránit (bude třicáté šesté výročí tolik až stupidně oslavovaného převratu, kterému se eufemisticky říká sametová revoluce) a i dnešní dost okleštěná demokracie přece jen zvítězí.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.