A je to tady. Po třiceti letech demokratického vývoje jsme dospěli k dokonalé symbióze: jeden agent zpravodajské služby (Petr Pavel Pávek) generálního štábu (GŠ), druhý agent z archivu StB (Andrej Babiš Bureš) – a oba teď v čele státu. První na Hradě, druhý ve Strakově akademii. Kdyby žil Švejk, možná by se smál: spolupráce zpravodajských služeb konečně nese ovoce. Národní zájem je přece nadstranický — i nadčasový.
Možná by bylo fér zavést nový ústavní pojem: ústavní agent. Vypadá to, že ústavní činitelé už z módy vyšli. Zní to přece moderněji, profesionálněji. »Pane ústavní agente, předávám vám pověření k sestavení vlády!« – to by mělo grády.
A co kdyby do kabinetu přibrali ještě Karla Srbu? Vždyť by to krásně ladilo – stejná alma mater, stejné zpravodajské kořeny, jen se liší výsledkem trestního řízení. A co novinářka G. Slonková? Ta by mohla napsat investigativní román o tom, jak se zpravodajská kontinuita elegantně přelila z komunismu do demokracie – bez jediného výstřelu, zato s pěkným PR. Nebo bude mlčet?
ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů) se tímto směrem nikdy moc nehrnul. Možná proto, že by musel vysvětlovat, jak se »mateřská služba« z dob Varšavské smlouvy transformovala na »službu vlasti v NATO«. A to už je složitější příběh – možná až příliš postmoderní na to, aby se vyjímal v učebnicích dějepisu.
A kdy jmenovat novou vládu Andreje Babiše? Samozřejmě 17. listopadu v den Velké Listopadové Sametové Revoluce (VLSR). Symbolika by byla dokonalá: v den, kdy si připomínáme pád režimu, který agenty vychoval, by jeho absolventi převzali moc. Jen by to chtělo decentní slogan – třeba:
»Od StB k BIS – cesta národa k sebevědomí«
A disidenti z Charty 77? Ti zřejmě nepočítali s tím, že jejich sen o svobodě vyústí v dokonalý recyklát minulosti. Ale co — možná je to jen další z českých tradic: dějiny se u nás neopakují jako tragédie ani jako fraška. Ony se prostě nepřestaly odehrávat.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.