Minulý týden byla v pražském Národním muzeu zahájena výstavy »100 předmětů, 100 příběhů: Poklady z Národního palácového muzea«. Představí 131 vybraných děl z tchajwanského Národního palácového muzea, včetně slavného Nefritového zelí, a potrvá do 31. prosince 2025.
Více než sto vystavených předmětů představuje poklady ze sbírek čínských císařů, především z dynastie Čching, která vládla od poloviny 17. do počátku 20. století. Výstava je členěna do deseti tematických celků, které představují různá hlediska tradiční čínské kultury. Zároveň je doplněna interaktivními prvky a moderními technologiemi.
Atraktivní? Lákavé? Ano. Žel, nikoli politicky korektní. Proč představitelé české kultury a organizátoři obešli představitele Čínské ligové republiky a opět, jako již poněkolikáté, zahráli na tchajwanskou strunu?
Proč opět porušujeme v absolutní většině světa a oficiálně i u nás mezinárodně uznávanou politiku »jedné Číny«? Situace je však ještě horší: cárem papíru se najednou stává Úmluva OSN z roku 1970 o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků, a to s uvedením. V souladu s touto úmluvou rozhodně aktuální výstava není. A ještě horší je porušení Profesního etického kodexu Mezinárodní rady muzeí (ICOM).
Musím se však opakovat a připomenout nejen organizátorům, že to bohužel není výjimka. Čas od času zaznamenáváme nesmyslné a hloupé výroky některých našich politiků, které poškozují vzájemný obchod. Ten, kdo byl zvolen, případně jmenován do vysoké ústavní funkce, by si měl uvědomit, že reprezentantem čínského lidu je právě ČLR. Stát, který je jedním z pěti stálých členů RB OSN. Stát, který je nejsilnější ekonomikou světa, stát s vysokou dynamikou růstu, který pro nás představuje šanci na zvýšení vývozu výrobků pro tento vyspělý trh, který má mnohonásobně větší schopnost absorpce výrobků od našich podniků. Nakonec se každý mohl přesvědčit, kdo všechno byl v Pekingu na oslavách vítězství ve 2. světové válce.
Pokud od někoho požadujeme respekt k naší suverenitě a našemu státu, je třeba mít také respekt k státu partnerskému. Tedy u ČLR k mezinárodně právně uznanému principu »jedné Číny«. Avanturistické a hloupé kroky, včetně kroku pana Petra Pavla, který v rámci své asijské cesty bez dohody s vedením ČLR jednal s dalajlamou v Indii, považuji za jeho selhání jako ústavního činitele v nejvyšší funkci, když v rozporu s oficiálně prezentovaným a naším státem uznávaným principem »jedné Číny« učinil krok, který ničí práci mnoha lidí, podnikatelů i zaměstnanců v českých i čínských podnicích. Ztráty těchto firem, ztráty na daních a prestiži těchto firem, jdou k jeho tíži. Měl by se těmto lidem, kterým bere práci a obživu, omluvit, když už nemá schopnost se chovat v souladu s ústavním slibem.
A podobné je to i s výstavou, která minulý týden začala v Národním muzeu v Praze.
Připomínám, že hlavním městem Číny je Peking, nikoliv Tchaj-pej a že česko-čínské vztahy mají větší váhu než vztahy mezi Českem a Tchaj-wanem.
Dušan Sedlák
Zase jsme papežštější než papež.