Analýza: 1. září 1939 začala druhá světová válka

Druhou světovou válku rozpoutala koalice mocností Osy – nacistického Německa, císařského Japonska a fašistické Itálie, ke které se přidalo vícero polo fašistických a fašistických států Evropy, závislých na Německu. Oficiálně ji začalo 1. září 1939 nacistické Německo nevyprovokovaným útokem na Polsko. Chápu, že historikové se musí shodnout na určitém datu začátku druhé světové války, byť kandidátů je řada, resp. řada válek vedených mocnostmi Osy již proběhla nebo probíhala.

Šlo o následující válečné události:

* Útok císařského Japonska na čínské Mandžusko 18. září 1931 a jeho následnou okupaci a anexi. Záminkou byl tzv. Mukdenský incident, provokace Japonska podobná pozdější provokaci německých nacistů v Glivicích.

* Obnovení všeobecné branné povinnosti v nacistickém Německu 16. března 1935. Versailleská mírová smlouva se začala měnit v cár papíru.

* Útok Itálie na Habeš 3. října 1935. 5. května 1936 italská vojska dobyla metropoli Etiopie Addis Abebu.

* Remilitarizace Porýní nacistickým Německem 7. března 1936.

* Frankistický puč ve Španělsku 18. července 1936, následná občanská válka a intervence asi čtvrtmilionové armády fašistické Itálie, Portugalska a nacistického Německa proti Španělské republice až do kapitulace Madridu 28. března 1939. Francie a Velká Británie tváří v tvář fašistické intervenci proti zákonné španělské republikánské vládě vyhlásily politiku neutrality. Francie navíc později uzavřela svou pozemní hranici se Španělskem.

* Frontální útok Japonska na Čínu, zahájený 7. července 1937. I když Japonci způsobili Číně obrovské ztráty, zvláště na civilním obyvatelstvu, odpor čínských vojsk pokračoval po celou válku a vázal rozsáhlé japonské pozemní armády.

* Tzv. anšlus (obsazení) Rakouska vojsky německého Wehrmachtu 13. března 1938.

* Povstání henlajnovců za účasti speciálních jednotek německého Wehrmachtu v českém pohraničí v květnu a znovu v září 1938, potlačené Československou armádou.

* Průzkumný útok Japonska na Sovětský svaz u jezera Chasan v červenci 1938, odražený sovětskou Rudou armádou.

* Mnichovský diktát nacistického Německa, fašistické Itálie, demokratické Francie a demokratické Velké Británie s tichou účastí Polska (odhalil V. V. Putin na summitu Sdružení nezávislých států 20. 12. 2019 před zástupci všech devíti zemí: Ruska, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Moldavska, Tádžikistánu a Uzbekistánu, na základě dokumentů, které Rudá armáda ukořistila na konci války ve Varšavě a v Berlíně) o postoupení československého pohraničí hitlerovskému Německu 28.-29. září 1938 + dalších území nuceně postoupených Československem Polsku a v listopadu 1938 též Maďarsku.

* Odtržení zbytku Slovenska od českých zemí 14. března 1939 na nátlak nacistického Německa a vyhlášení loutkového klerofašistického Slovenského státu.

* Obsazení zbytku českých zemí 15. března 1939 vojsky německého Wehrmachtu a zřízení protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939.

* Obsazení litevské Klaipedy 22. března 1939 vojsky německého Wehrmachtu.

* Obsazení Albánie vojsky Itálie 8. dubna 1939.

* Útok Japonska na Mongolsko 11. 5. – 16. 9. 1939 (rozhodující porážku utrpěli Japonci od Rudé armády mezi 20. – 31. srpnem 1939 na břehu řeky Chalcyn gol).

Polsko se na válku připravovalo podivně

Obnova polského státu po první světové válce probíhala obtížně. Problémem byly velikášské představy polských vládců o územním rozsahu Polska, myšlenka tzv. Trojmoří (Polsko od Baltu k Černému moři), které kromě Slezska a Pomořanska měly zahrnovat i Bělorusko, Ukrajinu a Litvu. Neuznávali tzv. Cursonovu linii, kterou Wersaileská mírová smlouva vymezila východní hranice Polska zhruba na současné linii.

Na území někdejšího ruského a rakouského záboru Polska obnova proběhla hladce. Velkopolsko muselo proti pokračující německé okupaci v prosinci 1918 povstat. Po půlroční válce s poraženým Německem se stalo součástí Polska. Polští vládci neúspěšně bojovali o sporné Těšínsko, které bylo nakonec rozděleno mezi Československo a Polsko. Spor o východní území řešili Poláci vojenským útokem na sovětské státy v březnu 1920. V první etapě sice dobyli Kyjev, poté ale Rudá armáda zlomila tlak polských armád a do 15. Srpna 1920 Poláky zatlačila až do jádrového Polska. Nebyl to »viselský zázrak«, ale neschopnost sovětských generálů Tuchačevského a Buďonného, která umožnila Polákům zastavit postup Rudé armády a dobýt tzv. západní Ukrajinu, západní Bělorusko a litevskou metropoli Vilno. Faktický šéf polského státu maršál Pilsudský se nechal slyšet, že vybudoval perspektivní Polsko, včetně hrubého národnostního útisku v jeho východní polovině, kterým stavěl tamní ukrajinskou a běloruskou menšinu proti polské vládě. Že politika »jsme proti Německu, jsme proti Rusku, Československo je omyl historie a metropoli Litvy Vilno jsme zabrali« je mimořádně riskantní, bylo zřejmé. Nejen proto, že Německo a vznikající Sovětský svaz nebudou věčně slabé.

Polsko bylo prvním státem, který již 24. ledna 1934 uzavřel s nacistickým Německem smlouvu o přátelství a neútočení, následováno postupně pěti dalšími státy, včetně Británie a Francie. Ten dnes tolik kritizovaný pakt Ribentrop–Molotov se Sovětským svazem ze srpna 1939 byl poslední. Podivné též bylo, že Polsko svůj zbrojní průmysl budovalo na západě, takřka v dosahu případného německého útoku, a hlavní opevnění na východě.

V závěru svého vedení Polska v letech 1934-35 maršál Pilsudski s německým vůdcem Hitlerem a Japonskem připravovali rozdělení Sovětského svazu. Plán měl dvě vady. Nezískali pro něj Francii, kde tehdy vládla Lidová fronta a byla největší mocností kontinentální Evropy, která si pochopitelně nepřála posílení Německa na svůj úkor. Dále plán zjistila sovětská rozvědka a prostřednictvím francouzského tisku jej zveřejnila. Věci nabraly rychlý spád, začátkem května 1935 byla uzavřena sovětsko francouzská spojenecká smlouva, následně zemřel Pilsudski a vzápětí byla uzavřena francouzsko sovětsko československá obranná smlouva. Pilsudského sen o rozparcelování Sovětského svazu se odebral do věčných lovišť.

Vlivný polský politik, meziválečný ministr zahraničí Josef Beck dál razil heslo, že Československo je omyl historie. Ve skrytu se podílel ve dnech 28.-29. září 1938 na jeho zničení na nechvalné mnichovské konferenci o postoupení československého pohraničí nacistickému Německu. Polsko následně uchvátilo české Těšínsko. Že zničilo svého posledního významného potenciálního spojence v regionu, si neuvědomovalo.

Přes zhoršení vztahů Německa s Polskem (Němci na jaře 1939 žádali tzv. gdaňský pozemní koridor, Poláci nevyhověli) Polsko sabotovalo v Moskvě v květnu až v červenci 1939 jednání o protifašistické koalici ještě víc, než tak činili delegáti Francie a Velké Británie. Snaha Velké Británie, Francie a Polska obrátit Německo na Sovětský svaz skončila uzavřením paktu Ribentrop – Molotov v srpnu 1939, kterým si Německo zajistilo relativně neutrální přístup Sovětského svazu v připravovaném útoku na Polsko.

Polské armády nevydržely německý útok

Tažení armád Wehrmachtu do Polska trvalo zhruba pět týdnů. Začalo za ranních hodin 1. září 1939 po zinscenovaném incidentu na rozhlasové stanici v Glivicích. Francie a Velká Británie sice 3. září vyhlásily Německu válku, ale proti Německu ani nevystřelily. Nechaly Polsko vykrvácet, tak jako španělskou republiku, Československo a jiné.

V německém tažení proti Polsku rozhodovala drtivá převaha Německa v tancích a v letectvu. Německé bombardéry decimovaly polské armády i města. Jasné slunečné počasí po celých pět týdnů německého tažení Polskem jim to usnadňovalo. Tankové armády Wehrmachtu rychle pronikaly do nitra Polska. Boj polského jízdního vojska proti německým tankům v Gorách Tucholskich měl jednoznačný rychlý průběh. Již 6. září padl bez boje Krakov a polská obrana byla rozbitá. 8. září se objevily první německé tanky poblíž Varšavy. Přitom významnou část německých letadel a tanků nacisté ukořistili v Československu, které Velká Británie, Francie a Polsko donutily předtím vzdát se. Bez uloupené československé munice by nacisté nebyli s to své tažení Polskem dovést do vítězného konce.

Jediná úspěšná akce polské armády byla bitva nad říčkou Bzúrou západně od Varšavy, kde byli 9.–12. září nacisté zastaveni a Poláci dokonce přešli do útoku. Již 14. září ale vojenskou iniciativu i zde převzal německý Wehrmacht a 16. září polská vojska u Bzury obklíčil. 22. září se musela vzdát. 12. září se německá vojska objevila před Lvovem. 15. září Wehrmacht více méně obklíčil polskou metropoli Varšavu.

17. září 1939 nacistická letka provedla ničivý nálet na Varšavu, při kterém zahynulo na dvacet tisíc obyvatel, z velké části civilistů. V Brześć nad Bugiem se toho dne uzavřely německé kleště na Cursonově linii, které Polsko rozdělily na západní a východní část. Polská vláda a další vedoucí činitelé toho dne překročili polsko-rumunské hranice, kde byli vzápětí zadrženi rumunskými úřady. Rudá armáda začala obsazovat území východně od Cursonovy linie. Po 17. září se německá vojska od Lvova stáhla před postupující Rudou armádou.

Některé polské armády se vzdávaly, jiné pokračovaly v nerovném a stále beznadějnějším boji. 20. září padla Poznaň. Urputně se bránila Varšava (kapitulovala po druhém masovém ničivém náletu z 27. září dne 28. září 1938) a pevnost Modlin severně od Varšavy (kapitulovala 29. září). Poloostrov Hell se bránil až do 2. října. Ve dnech 2.–5. října 1939 sváděli nacisté boj s polskou armádou generála Kleeberga pod Kockem na jihovýchodě dnešního Polska. Tím boj polských armád skončil, byť některé jednotky přešly na partyzánský způsob boje.

Krátce po té bylo Vilno připojeno k Litvě a tzv. východní Polsko k sovětskému Bělorusku a k sovětské Ukrajině. Připravovaná cesta nacistů na Leningrad a Moskvu se tak dosti prodloužila a zkomplikovala. Německý rusofobní režim zničil rusofobní režim polský. V Polsku zavládl brutální nacistický teror včetně okamžitého vystěhování všech Poláků z Gdyně a dalších měst a vesnic u Baltu.

Bankrot politiky obracení Hitlera na Sovětský svaz

Idiotská politika Velké Británie a Francie obracení Hitlera na Sovětský svaz i po zničení Polska Německem pokračovala. Nezměnila ji ani aféra německého plukovníka, který v březnu 1940 v letadle vezl plány na dobytí Francie, v mlze zabloudil a omylem přistál v Belgii, kde byl i s plány zadržen. Němci tvrdili, že šlo jen o vojenskou hru. Ve francouzském generálním štábu v tu dobu stále řešili problémy uchvácení sovětských ropných zdrojů v Baku. Takže přišlo, co se muselo stát – lehce pozměněný generální útok Wehrmachtu na severní a západní Evropu.

9. dubna 1940 Wehrmacht napadl Dánsko a Norsko. Dánsko, které mohutně financovalo znovuvyzbrojování Německa, bylo obsazeno za jediný den. Německé dluhy byly následně anulovány. Norsko padlo během týdne. Mělo prý smůlu, Wehrmacht Brity o den v invazi předešel.

10. května 1940 Wehrmacht zaútočil současně na Lucembursko, Nizozemí, Belgii a Francii. Maličké Lucembursko padlo hned. Nizozemí padlo během pěti dnů, Belgie vzdorovala tři týdny. Problém byl, že (stejně jako v srpnu 1914) německá vojska již 13. května přes jižní Belgii pronikla do Francie a obešla tak Maginotovu linii, která měla Francii zaručit bezpečnost. Francouzské armády nebyly s to účinně bojovat s Wehrmachtem. U Dunkerque byla obklíčena miliónová francouzská armáda, jež se 4. června vzdala, zatímco britská vojska prchala přes kanál La Manch do Anglie.

S Wehrmachtem svedl úspěšný boj jen generál De Gaule 17. května u Moncounet se svou tankovou brigádou. Bez podpory sousedních jednotek ale osamocená vítězství nemohla válku citelněji ovlivnit, natož její průběh zvrátit. 14. června padla bez boje Paříž, 22. června Francie kapitulovala. Tedy, někteří její vrcholní politici, včetně pozdějšího zakladatele Evropské unie Romana Schumana, kapitulovali již dřív.

Britský premiér Winston Churchill, jenž po útoku Německa na Dánsko nahradil kapitulantského Chamberlaina a který s americkým prezidentem Rooseveltem jako jediní na západě odmítali politiku ústupků Hitlerovi, musel konstatovat: »Zůstali jsme sami…«

Závěr

Ano. Tak šla nelítostná historie, která si jen v Evropě vyžádala na 60 miliónů obětí, převážně hromadně i individuálně zavražděných německými a dalšími nacisty. Polsko ztratilo asi šest milionů obyvatel, z toho 2,5 milionu byli Židé, systematicky vyvražďovaní individuálně, skupinově a zejména hromadně v plynových komorách nacistických koncentračních táborů, zřízených na území Polska.

Pokud vám snad některé tehdejší události připomínají události současné, věřte, že jde o shodu čistě náhodnou. Absolutně nekompetentní lidé ve vrcholové politice byli, jsou a budou, zvláště pokud se nemusí bát socialismu.

Jan Zeman