Člověk získal intelekt. Zdálo by se, že tato schopnost nás předurčuje k tomu, abychom se chovali racionálně a vzniklé problémy řešili na bázi zdravého rozumu. Ale není tomu tak, protože námi cloumají protichůdné síly a demagogie. Naše konání je vázané na naše vědomí. Každá lidská činnost je spojená s naším vědomím. Jeho prioritou je prožívat svět v jeho kvalitách. Ale každý z nás vnímá svět odlišně, protože se lišíme v osobnosti člověka. V tomto směru je markantní rozdíl mezi řádným občanem a kriminálníkem, zvláště nenapravitelným. Nenapravitelnost se jasně váže na opakovanou trestnou činnost. Tito kriminálníci našli zálibu ve své úchylce. Jediné, čemu rozumí, jsou fyzické tresty. Dnešní eurounijní jurisdikce tento problém neřeší. Přitom nenapravitelný kriminálník si je dobře vědom, že za opakovanou trestnou činnost může jít do vězení, ale po nějaké době musí být propuštěn. Nepolepšitelný kriminálník vnímá vězeňský pobyt jinak, nikoliv jako pokus o nápravu cestou zpytování svědomí, které nemá, nýbrž jako jeho druhý domov. Představa, že vězení ho napraví, je nejenom projevem naivity až hlouposti, ale i nebezpečím pro společnost. Vědomí kriminálníka je poplatné jeho patologickým změnám.
Realitu okolního světa vnímáme jen na jeho pozadí. Každý projev tohoto světa náš mozek transformuje do nějakých zjednodušených obrazů v určitém měřítku. Tyto obrazy splňují principy fraktální geometrie. A abychom se nezahltili, tak vědomí navíc redukuje tyto informace. Lze to přirovnat k procesu, ve kterém realitu zemského povrchu transformujeme do mapy. Nazýváme to projekcí a žádná projekce není dokonalá, je zkreslená. Máme v sobě geneticky zakódovaný mapovací proces, který mění realitu. Kriminálník má tento proces navíc zatížený systémovou chybou. Nenapravitelní kriminálníci a vrahové trpí nějakou poruchou. Mohou trpět poruchou osobnosti, mentální poruchou nebo nějakou duševní nemocí. Proto jejich proces vnímání reality je narušen.
Člověk není schopen vnímat realitu přímo. Např. kmitočtově odlišné světelné elektromagnetické vlny mozek nevnímá, ale transformuje je na barvy. Přitom barvy jako takové neexistují. Proto jiní živí tvorové to vnímají jinak. V tomto deterministickém transformačním procesu chybí prostor pro svobodnou vůli. Tento problém souvisí s poznáním objeveným v 80. letech minulého století. Zjistilo se, že než se rozhodneme, proběhne »přípravný proces«. Je to vlna, která se objeví v mozku asi 300 milisekund před tím, než se rozhodneme. Naše svobodné rozhodnutí je zpožděné o 300 milisekund. Jinak řečeno, něco v nás předem proběhne a nastaví naše rozhodnutí. Toto poznání spustilo diskuzi, zda jsme či nejsme v rozhodování svobodní. Ukazuje se, že mimovolné rozhodnutí mozku se posouvá dál do minulosti. Pokusy ukázaly, že něco v mozku může rozhodnout dokonce až o 1,5 vteřiny dříve, než si to uvědomíme. Skutečně svobodný je jen ten, komu nikdo nevládne. Ale zároveň musí platit, že naše svoboda končí tam, kde začneme omezovat svobodu druhých. Dobro ani zlo samo neexistuje, protože je jenom v nás.
Otázka míry viny a trestu
Pokud naše rozhodnutí je takto přednastavené, a výzkumy to potvrzují, pak vzniká otázka míry viny a trestu. Výzkumníci v USA udělali tzv. »no go testy« pomocí magnetické rezonance mozku u vězňů, kteří mají být propuštěni. Jde o jednoduchý kognitivní test, který ukázal, jak dalece je člověk schopný se ovládat a kontrolovat své jednání. Výzkumníci využili stovky vězňů, než byli propuštěni, a zjistili, že ti, kteří mají narušenou aktivitu struktury předního mozku, mají až čtyřikrát vyšší pravděpodobnost, že po propuštění zrecidivují. Tato porucha predikuje, jak se vězeň po propuštění zachová. Z tohoto hlediska to mají nenapravitelní kriminálníci i mnohonásobní vrahové v sobě už zakódované, je to v nich.
Stávající zákony recidivu neřeší. Benedikt Spinoza v 17. století napsal, že stejně tak, jak nelze přičítat vinu řece, která se rozvodní, nelze přičítat vinu psychicky nemocnému vrahovi. Zde nejde o morální, ale o pragmatický problém. Ale co s tím? Standardní právní systém je založen na tom, že když někdo má psychickou poruchu, pak za svůj čin nemůže. Může za to jeho nemoc. Zhodnotit míru viny ve stávajícím systému se ukazuje být velkým problémem. Proto obhajoby zločinců jsou založené na tom, že právní systém trestá člověka, jen pokud jeho činy nejsou motivované chorým mozkem. Obhájci toto využívají a trest kriminálníka se v tomto pojetí stává problémem. Většinou jdou do detenčního zařízení. Ale trvání detence není jasně stanoveno. Navíc tato zařízení, díky pseudohumanizaci a liberalizaci, nemají adekvátní podmínky k zacházení s těmito nebezpečnými pacienty, o čemž svědčí mnohé případy.
Recidivu je nutno řešit pragmaticky
Tento problém je ve stávající eurounijní jurisdikci buď neřešitelný, nebo těžce řešitelný. K řešení se musí přistupovat jen pragmaticky, s jednoznačnou prioritou ochrany společnosti. Kriminálníka s opakovanou trestnou minulostí nelze propustit na svobodu, protože svoji trestnou činnost bude znovu a znovu opakovat a může i vraždit, jak dokazují některé případy. Proto se dnes setkáváme s osmkrát i vícekrát trestanými kriminálníky, kteří téměř okamžitě po propuštění začnou opět páchat trestnou činnost. Proto je nutné zrealizovat »třikrát a dost«, jak je např. zavedeno v Kalifornii. Cílem opatření je zabránit nenapravitelným kriminálníkům v opakování kriminální činnosti a případné snížení kriminality je jen bonusem navíc.
Ale trest doživotí pro tyto kriminálníky není adekvátním řešením, neboť jsou ve vězení, za stávajících podmínek, bezpracně živeni. Dnešní náklady na vězně jsou asi 1500 Kč denně. Chybou dnešního vězeňského systému je to, že vězeň nemusí povinně pracovat. Proto je nutné pro tyto nepoučitelné kriminálníky zavést zvláštní výkon trestu na úrovni »pracovních táborů« s povinným dvanáctihodinovým pracovním režimem, aby silně toužili po odpočinku, a tím se zároveň optimalizoval jejich volnočasový vězeňský režim. V žádném případě nejde o znovuoživení pracovních táborů z předchozího politického režimu. Inspirací mohou být některá vězení s tvrdým režimem v USA. Ředitel jedné z těchto věznic řekl, že podmínky vězení pro nejhorší delikventy musí být tak odstrašující, že nikdo z nich se po propuštění nechce vrátit. Při této příležitosti vzniká otázka, zda neobnovit trest smrti v jednoznačně prokázaných případech cíleně brutální vraždy, zvláště je-li vedena proti dítěti.
Špatně nastavená právní a lékařská odpovědnost
Rozhodně nelze nechat nepoučitelné kriminálníky nebo devianty, psychicky narušené lidi, aby se mohli volně pohybovat mezi občany. Za lékařské rozhodnutí, že dotyčný už není nebezpečný, je třeba zavést trestní odpovědnost v případech, kdy se po propuštění u nich opět projeví násilná trestná činnost. Negativních důsledků této právní a lékařské benevolence je celá řada. Stačí vzpomenout řádění psychicky narušené ženy Barbory Orlové na střední odborné škole ve Žďáru nad Sázavou, kde na tuto benevolenci doplatil svým životem 16letý Petr Vejvoda. Přitom se sama už v roce 2011 dobrovolně nechala hospitalizovat na psychiatrickém oddělení havířovské nemocnice, ale toto léčení svévolně ukončila. Poté se jí podařilo vběhnout do školní jídelny, kde se chtěla zmocnit některého z malých dětí. Zabránila tomu vychovatelka Lenka Slavíková, kterou Orlová pobodala. Následně si vzala sedmiletou dívenku, kterou naštěstí vysvobodila policejní zásahová jednotka. Poté jí soud nařídil ústavní léčbu. Po nějaké době byla propuštěna z léčebny, protože lékaři soudu potvrdili, že nemoc zvládá. A tak nemocné Orlové nic nebránilo, aby znovu zaútočila ve školní budově ve Žďáru nad Sázavou. Tyto případy jsou důkazem špatně nastavené právní a lékařské odpovědnosti. Stávající stav umožňuje tyto fatální tragické důsledky.
Jak vzniklo a funguje vědomí
Vědomí, podle jedné teorie pravděpodobně vzniklo v kambriu na začátku prvohor, před více než půl miliardou let. Vědomí mapuje situaci prostředí či světa, dále pak stav těla organismu a třetím jeho systém je mapování, jak dobře je danému organismu, zda vše je v pořádku, či něco nechybí. Dosažením nebo nedosažením tohoto rovnovážného stavu potřeb nebo míry nasycení potřeb se vytváří dobrý nebo špatný pocit. Z těchto pocitů u člověka vznikly emoce. Emoce jsou bipolární. Cítíme se buď dobře, nebo špatně.
V kambriu se objevilo ještě něco dalšího, hormon nazývaný oxytocin, který je převážně spojený s pozitivními pocity. Např. uvolňuje pozitivní vazbu mezi maminkou a miminkem, uvolňuje se při sexu atd. Ale u různých organizmů má různé funkce projevující se v reprodukci, sociálním chování, termoregulaci, stresové reakci, empatii nebo důvěře. Obecně zprostředkovává reakci organismu na prostředí a na zátěž. Když se aktivují oxytocinové receptory, aktivují se dopaminové receptory a s nimi sociální či skupinové vazby, které vedou k tomu, že společně nám může být dobře.
Původně byly v mozku jen nějaké jednoduché podpůrné struktury, reprezentované mateřským chováním, následované rozvojem šedé kůry mozkové. Kognitivní schopnosti se vlastně vyvinuly z mateřského pudu rozvojem sociálních vztahů a regulací chování uvnitř skupiny. To, čemu říkáme asociační oblasti mozku, jsou složitější oblasti, které obsahují tři systémy. Prvním z nich je systém tzv. zrcadlových neuronů, neboli jde o systém motorické regulace. Ten se aktivuje při vzájemném pohledu, když protějšek udělá nějaký pohyb, který náš mozek detekuje. Automaticky se u nás aktivují pohybové neurony pro adekvátní pohyb. Proto se tomu říká zrcadlové neurony. Tento systém umožňuje, aby skupina ve svém chování synchronizovala motoriku a efektivně reagovala. Ale projevuje se i v případě pocitu ohrožení. Tyto neurony se objevily koncem 80. let minulého století. Druhý systém této asociační kůry je odpovědný za empatii, vcítit se do pocitů daného člověka. Čili zrcadlíme nejenom pohyb, ale i emoce druhého člověka. Třetí systém je tzv. mentalizace nebo také schopnost odhadnout na co ten člověk myslí.
Homo sapiens a skupinová synchronizace
Většina toho našeho obrovského mozku se vyvinula pro to, abychom mohli zrcadlit druhé lidi v jejich pohybu, myšlenkách a emocích. To je důležité z hlediska navození skupinové synchronizace, aby její činnost či reakce byla koordinovaná. Aby živočichové přežili různé krize, včetně klimatických, které už několikrát opakovaně zasáhly do života planety, museli se ve svém chování synchronizovat.
Homo sapiens před asi 80 až 100 tisíci lety vyrazil z Afriky do světa. A právě pro tuto úspěšnou migraci byla tato synchronizace zcela zásadní. Ve vývoji mozku vznikly různé společenské aktivity, které posilují rozvoj synchronizace chování. Klíčovou roli vždy hraje oxytocin. Pro naši dobu je typické, že se ztrácí synchronizace mezi názorovými protipóly. To je odvrácená strana oxytocinu, který se podílí na synchronizaci, a proto vylučuje ze skupiny ty, kteří nemají shodný názor. To platí obecně a může vést až k násilným projevům nesouhlasu.
Vývoj šel dál a náš mozek si začal budovat vztahy i k abstraktním věcem (kmen, vlast, národ, morálka, Bůh, patologické představy apod.) a za tyto věci jsme schopni se rvát a položit i život. Dnes žijeme v neuvěřitelně složitém světě, a proto máme v sobě kultivovat odolnost proti nepříznivým okolnostem. To nám usnadňuje příslušnost k názorově shodné skupině. To stojí i za organizovaným zločinem nebo teroristickými skupinami. Tím druhým faktorem je plasticita mozku, to je schopnost hledat strategie na vzniklé nové problémy, se kterými jsme se dosud nesetkali. Třetím pilířem je lidská odolnost a nalézání smysluplného chování v případech nepříznivých situací. V případě kriminálníků tím může být i násilné chování.
Jurisdikce neodpovídá drsné realitě dnešního světa
Zákon a právo má sloužit k tomu, abychom dodržovali určitá pravidla, bez kterých dojde k chaosu. Žádná společnost nemůže existovat a prosperovat bez jasně vymezené discipliny zahrnuté v pravidlech dané společnosti. Obecně platí, že co se projevuje negativní silou, nelze přeměnit v pozitivně orientovanou sílu. Např. pokud by všechny národy světa odzbrojily, pak vzhledem k povaze člověka lze očekávat, že by tím nenastal všeobecný mír, ale stav nejistoty, možná horší než válka. Všeobecný mír na úrovni dnešního člověka je jen sen, poplatný malůvkám ideálního člověka. Proto i dnešní názory na některé lidské činnosti, např. ilegální migrace, neřešená opakovaná kriminalita apod., jsou poplatné pseudohumanitárním přístupům plynoucí z idealizovaného pohledu na člověka a jeho chování. Tím trpí i jurisdikce, která neodpovídá drsné realitě dnešního světa.
To samé platí pro optimální řešení kriminality v dnešní společnosti. Vidíme, jak se zvyšuje brutální šikana na školách, která dříve nebyla, ale neřeší se to. Ztratila se autorita učitelů, kteří se cítí ohroženi, zvláště na školách, kde je velký počet žáků z tzv. nepřizpůsobivých romských rodin. To platí i pro děti z rodin nepřizpůsobivých migrantů. Opět se to neřeší, nebo řeší špatně. V západní Evropě, kde politici a zákonodárci připustili legalizaci ilegální migrace bez ohledu na to, že jde o nositele nekompatibilní kultury s tou naší, do které se nemíní integrovat, stoupla kriminalita. Dnes si tyto státy s nimi nevědí rady, neboť chybí přísné zákony, včetně vyhoštění celých rodin. A tak někoho napadlo vyvážet je z Německa do Polska a pravděpodobně i k nám. Brutální problémy migrantů nás v Česku teprve čekají, neboť ministr Rakušan podepsal souhlas s nic neřešícím migračním paktem a ještě ho po návratu obhajoval. Jaksi opomněl, že jeho resort má v gesci bezpečnost našich občanů. Odvolávat se na eurounijní soudržnost a solidaritu je projev pokrytectví, protože požadovat solidaritu s těmi, kteří si tento kolosální problém způsobili svoji neodpovědností sami, je nejenom nesmysl, ale i drzost. Přitom se problém ilegální migrace ani politicky, ani legislativně řádně neřeší.
Tvůrci zákonů si neuvědomují, že ilegální invazní migraci nelze zastavit bez použití síly! Všechno ostatní jsou jen právní nic neřešící proklamace nebo politické kecy, které ilegální migraci nezastaví. Naopak stávající špatný právní stav vlévá migrantům sílu ke konfrontaci se společností, do které vstupují násilně, nikým nezvaní. U hodnotově neslučitelných kultur je právní i sociální chybou představa, že se tato nekompatibilní vetřená skupina dokáže integrovat do majoritní společnosti. Politici a legislativci nechápou, že pro muslimské migranty je budoucnost jasná. Buď bude v Evropě vládnout demokracie, nebo islám. Ale varianta demokracie není pro ně přijatelná. Muslimové netouží po demokracii, ale chtějí pořádek ve jménu islámu. Islám považují za poslední a jediné správné náboženství, a proto je předurčené, aby vládlo světu. Je to také odkaz Proroka všech proroků, Muhammada. Tato jejich představa je umocněná tím, že evropská populace vymírá, kdežto muslimská početně narůstá. Eurounijní jurisdikce na tyto skutečnosti adekvátně nereaguje.
Systémové chyby nelze napravit beze změny systému
Další neřestí stávajícího špatného systému je to, že v některých případech soudní proces podléhá politickým tlakům, politické demagogii, což zpochybňuje nezávislost soudců. Jako příklad lze uvést tahanice kolem pana Vrabela, doc. Ševčíka atd. Tim se neříká, že tito lidé mají ve všem pravdu, ale ukazuje se, že tyto procesy a postupy zpochybňují svobodu slova, která je zakotvena v Listině základních práv a svobod a je jedním z pilířů demokracie. Tím se vlastně popírají demokratické principy stávajícího systému zastupitelské demokracie a hrozí návrat k totalitním móresům. Švýcarský systém přímé demokracie není sice bezchybný, ale ukazuje se, že v mnohém je lepším než systém, ve kterém žijeme. Ale bruselská selanka nechápe, že systémové chyby nelze napravit beze změny systému, což však vyžaduje důslednou systémovou analýzu. A to bruselští administrátoři neumí nebo spíše nechtějí povolit, protože dnešní eurounijní systémové chyby se týkají celého portfolia eurounijních činností a rozhodovacích procedur. Týká se to i stávající jurisdikce.
František Krincvaj