Je advent a svět se zbláznil

Svět se zbláznil. Časy klidu a míru, kdy se státy předháněly v tom, kdo postaví vyšší věž, kdo získá víc zlatých na olympiádě či vyšle dokonalejší raketu do vesmíru, jsou pryč. Při tom tu byla studená válka. Jenže ji zastydlí politici časem dovedli k plánu na hvězdné války, výroba zbraní vysoce překryla výrobu spotřebního zboží a najednou přestala být cílem potravinová soběstačnost, ale kolik kdo má kvérů, raket toho či onoho doletu a jaderných náloží. Ten normálnější svět se začal, když přišel se svými experimenty Gorbačov, rozpadávat.

A dnes? Pustíte televizní zpravodajství, zapnete rádio, otevřete noviny, a vyskočí z nich po zuby ozbrojený voják, jenž křičí slova demokracie, svoboda, a při tom je přichází ve jménu své svobody a svobody těch, co ho poslali, zničit, zlikvidovat či třeba jen potlačit. A my pod tlakem médií a řízené propagandy si ani neuvědomujeme, jak jsme směrováni a vlastně vedeni. Tedy voliči těch jedině pravých stran a seskupení.

Je první prosincový týden. Adventní čas. I kdybychom nebyli věřící, propaganda nás do něj vtáhla. Měla by být doba tolerance a vzájemného chápání. Je taková doba? V neděli jsou proti vládě svolány mohutné demonstrace v Tbilisi a prý i jinde v Gruzii. Té vládě, která byla ve volbách přivedena do čela země. Hrůza! Jde o odklon, alespoň na dobu příštích čtyř let, od přístupových rozhovorů do Evropské unie. Česká televize nás svým korespondentem večer vtahuje do děje. Máme si myslet, že odložením jednání má být země prý přikloněna k Rusku. Do čela hnutí se staví samotná prezidentka, která dokonce ohlašuje, že půjde ulicemi s demonstranty. Vidíme střet s policií, hořící auta, prostě rozhořčení. A zároveň snahu zmezinárodnit gruzínský konflikt. Korespondent Rožánek však neřekne, že ona prezidentka je vlastně francouzská občanka, bývalá velvyslankyně Francie v Tbilisi, jež občanství země svých předků dostala dokonce až po prezidentské nominaci, že exprezident Saakašvili, kterého vládní strana chce potrestat za skutečnou korupci, má v kapse nejméně tři pasy se třemi státními příslušnostmi. A neřekne ani, že ti mladí Gruzínci zapalující auta by se chtěli volně pohybovat po Evropě a počítat s tím, že Evropa jejich zemi bude po přijetí dlouhodobě dotovat. Prostě řečeno, že budou mít životní úroveň jako v Německu. (Neříká vám to nic? Už jsme také něco podobného slyšeli a to jsme už řadu let členy Unie).

Je první prosincový týden. Na severu Sýrie se opět začalo bojovat. Podle České televize protiasádovští povstalci, tedy zajisté demokraté, obsadili město Aleppo a postupují dál směrem na Damašek. Neslyším však, že by se zmínila o tom, že jednou ze sil, které vnikly do města, byli Kurdové, kteří si přejí vytvoření vlastního státu. Pouze to, že také kdesi vytlačují vládní vojska a snad se i perou s Turky, kteří obsadili sever Sýrie. Jsou nebo nejsou proameričtí? Nedávno válčili společně s Američany, nyní o nich dlouho nebylo slyšet. Takže mohou být i naši. Proto ČT zamlžuje. Mohla by se spálit. Jsme, tedy Česká republika, zřejmě na straně povstalců, protože jsme také proti Asádovi. Jsou totiž také proti Rusům, kteří společně se syrskými vládními letouny bombardují pozice povstalců. A co je protiruské je přece také naše. Tak to musíme chápat. Chudáci povstalci! Abychom byli co nejvíce zainteresováni na jejich vítězství, můžeme na obrazovkách spatřit zdravotníky vytahující raněné z trosek, prostě anděly míru. Asi si mnohý z nás řekne: Je třeba jim pomoci, podívejte, jak trpí. Jak daleko je od těchto slov, a nejde jen o nás v Česku, k dodávce zbraní? A při tom nikdo neřekne, že oni rebelové, čili povstalci, jsou džihádisté, že jsou muslimští fanatici, zbytky bojůvek Islámského státu, který byl pro svou krutost silami mnoha zlikvidován. Bojíme se slov Alláhu, akbar!, protože po něm většinou následuje čin, který ohrozí nevinné. Neřeknou nám, že jde o stoupence onoho výkřiku. Co totiž slouží k porážce nespolupracujícího syrského režimu, je třeba vykreslovat jenom pozitivně. Na důsledky se nikdo neptá. Proto tak fandíme, tedy vedení země, i postbanderovcům na Ukrajině, protože jsou naši, protiruští, kdežto ti druzí, ti z Donbasu, z Luhanska apod., jsou přece Rusové a ti s námi za jeden provaz netáhnou.

Je první prosincový týden. Izrael stále bombarduje Bejrút a ani v Gaze není úplný klid. Přibývají mrtví, desetitisíce. Poslední údaj převyšuje čtyřicet tisíc. Převážně civilisté, i děti. Prý mezi nimi jsou teroristé. Lepší je zabít všechny. Hospodin si mezi nimi vybere. Který Hospodin? Jehova nebo Alláh či dokonce křesťanský bůh a jeho syn Ježíš Kristus? Hrůzné jsou náboženské války. Při tom už není středověk. Člověk vstoupil na Měsíc a poslal sondy na jeho odvrácenou stranu či dokonce na Venuši a Mars. Ví hodně o svém původu, přesto se na Blízkém východě vede náboženská válka. Je v ní nacionálno, ukřivděnost, údajná výjimečnost, msta poražených, ale ten Bůh, bez toho, jak se mu říká a co se mu připisuje, je nad tím vším. Ostatně i ve zmíněné Sýrii víra hraje svou výjimečnou roli. Tentokrát bratrovražedná. Mezi šíity, sunnity a kdoví jakými wahhábisty.

Je první prosincový týden. Četl jsem zlovolná slova europoslance Zdechovského na adresu europoslanců STAČILO!, Konečné a Dostála, protože nepodpořili další eskalaci války na Ukrajině. Ztratil glanc. Neudržel se ve své nenávisti, použil dosti expresívní výrazivo, a kdyby mohl, pak by zřejmě… Kdysi jedině pravá církev trestala heretiky mimo jiné ohněm. Na hranici skončil Hus, Jeroným Pražský a mnoho dalších. Dnes je jejím zástupcem, alespoň pokud jde o stranickou příslušnost, v Evropském parlamentu Zdechovský. Snad mu nebude proti mysli, když mu připomenu slova Bible. Jde o Ježíšova slova Petrovi: Vrať svůj meč na jeho místo. Všichni, kdo berou do ruky meč, mečem zahynou… (Matouš 26:52).

Je první prosincový týden. Dostal jsem se až k Ukrajině. K pokračujícímu konfliktu. Před několika dny svou první cestu do zahraničí uskutečnili nově zvolení funkcionáři EU Costa a Kallasová. Zvlášť bývalou estonskou premiérku Kallasovou, dnes komisařku pro zahraniční politiku a vnitřní bezpečnost Unie, zmíním. Je známa svými protiruskými stanovisky. Po internetu se dokonce šíří informace o tom, že v jejím Estonsku se připravuje evakuace všech, protože prý lidé chtějí, kvůli úplnému zničení Ruska, jadernou válku. A tak by obyvatelstvo, přestěhováno do Finska, v klidu přežilo. Osobně tomu nevěřím. Jde o výmysl, ale bohužel válkychtivost vedoucích kruhů Estonska je známa a uvedený výmysl je z hlediska myšlení zdejších vůdců a zvláště Kaji Kallasové zcela reálný. Byť neproveditelný. Cesta do Kyjeva zřejmě nemíří k ukončení války. Stejně jako našeho kašpárka, Lipavského, který na jednání vysokých činitelů o energetice na Ukrajině dorazil sám. Nikdo jiný z Evropy se nenamáhal. Asi se v této roli cítil dobře. Pečovali o něj jako o krále.

Ještě jeden takový královský moment bych připomněl. Je od nás, z Česka. V Praze se konalo Velitelské shromáždění, na němž jsme slyšeli mnohá moudra. O Ukrajině, o nebezpečí z východu (mimochodem podpořil ho vlastně i boxer Kličko, když nám v jednom našem médiu sdělil, že Rusko, Putin, má plán, jak napadnout naši zem. Vskutku zajímavá informace. Skoro jako kdyby byla vyřčena na objednávku). Mně však o ta moudra nejde. Chci navázat na ono královské přijetí Lipavského v Kyjevě. Také v Česku se v minulých dnech uskutečnilo jedno takové. To když paní Černochová odcházela od předsednického stolu po svém vystoupení na zmíněném velitelském shromáždění a procházela řadou důstojníků. Všichni se postavili do pozoru a celou dobu její chůze ke dveřím tak vydrželi stát. Prostě – královna prošla… Poctě zbraň beze zbraně. A televize natáčela, natáčela, a natáčela. Měli bychom jí za to poděkovat.

Žijeme v zajímavé době, kdy ti, co bojují za mír, jsou údajně nepřátelé demokracie, kdy válka je stále rozdmýchávána jen aby fabriky na zbraně mohly pracovat, a zdůvodňuje se to hesly o svobodě, o nedotknutelnosti hranic, o světovém řádu, kdy inflace likviduje úspory a tvrdí se, že vše je způsobeno Ruskem, i když jde o zisky a dividendy, kdy se místo uspokojování lidí vyrábějí další a další zbraně, aby svět mohl být rozhodnutím nějakého šílence, jenž je v čele vlády či armády, zničen.

Je první prosincový týden. Prezident Biden dal milost svému synovi, obchodníku s ukrajinskými zájmy, právoplatně odsouzenému za řadu přečinů proti zákonům USA… I to sem patří.

Jaroslav Kojzar