Jen puč jednoho prezidenta?

Tak nás počátkem týdne obohatil další konflikt. Tentokrát skoro od protinožců. Bývalý prokurátor a současný prezident Jun Sok-jol se utrhl ze řetězu a v demokratické zemi vyhlásil stanné právo a myslel to vážně. Prý proto, že opozice, jíž jen osm hlasů chybí k tomu, aby ovládla parlament, je proseverokorejská a tudíž nebezpečná. Zajímavý postřeh v tak vychvalované demokracii. Pravda jako vždy je zřejmě jiná.

Mohli bychom se zeptat, proč se operetním pokusem o převrat vůbec zabývám? Protože zaskočil i americkou CIA. V době, kdy ukrajinský konflikt se blíží svému rozuzlení, kdy zřejmě také bude končit izraelská vojenská akce, za níž zůstalo přes čtyřicet tisíc mrtvých Palestinců a Libanonců, kdy se Američany podporovaní džihádisté, zbytky Islámského státu a separatističtí Kurdové, znovu pustili do války o Sýrii, kdy ve Francii hoří koudel u… prezidentu Macronovi, kdy dojde k předání moci neřiditelnému Trumpovi, je tu najednou nový problém. Zalekli se všichni. Nový útok na parlament, jaký před lety zorganizoval v Rusku Jelcin a tím skončila éra sovětského socialismu a nastoupil kurs Čubajsova, Gajdarova a Němcovova rozkrádání společenského majetku, mohl vyvolat složitou situaci i v této končině světa, kde na sebe narážejí zájmy Spojených států, Číny, Ruska i KLDR. Washington ani Moskva neskrývaly své překvapení a jejich operační důstojníci zřejmě rychle promýšleli, co bude a kdo za tím je, protože nic není samo sebou. Všechny strany totiž, jak bylo inzerováno, chtějí v tichooceánském prostoru mít klid, aby o to víc času mohly věnovat východu Evropy a Blízkému východu. Tady jsou sféry zájmu velmocí a tzv. demokratického společenství, které si myslí, že ono jediné má recept na demokracii a svobodu.

Oč tedy šlo v puči, při němž vojáci dokonce vjeli s obrněnými vozidly do ulic Soulu a začali obsazovat parlament? O to, že jihokorejský prezident se zhlédl ve svém dávném předchůdci I Sung-manovi (v Česku známém jako Li Syn-man), jenž téměř jako diktátor vládl po válce Koreji a byl vlastně prodlouženou rukou svých amerických ochránců? Jun Sok-jol ovšem potřeboval zdůvodnění svého kroku. Provést puč v zemi, kde jsou američtí vojáci a neříct jim to, anebo ne zcela, se nedá. Musí mít přijatelné zdůvodnění. I doba musí být zvolena perfektně. Tak se zrodilo tvrzení o nebezpečí plynoucí z opozice, jež podle něj se chtěla skamarádit s KLDR. Termín byl zvolen po uvážení. Byl spojen s přesunem části jednotek severní Koreje směrem k Ukrajině. Svět, tak se domníval, už proto, že jde o nenáviděnou KLDR, to jen uvítá. Důstojníci velící armádě, často vyškolení v amerických vojenských školách, ho jistě, jak se domníval, podpoří. A on? Stane se suverénním vládcem Demokratické Koreje.

Jenže ukázalo se, že přecenil své síly. Generálové sice poslechli, ale cíleně nezabránili jednání parlamentu, jenž se postavil proti stannému právu. Většina z nich jen přihlížela a plnila rozkaz nejvyššího formálně. V zemi se lidé začali proti prezidentu srocovat. Odbory pohrozily generální stávkou. Americké velvyslanectví dalo navenek od puče ruku pryč. Vláda se distancovala. Její předseda prohlásil, že prezidentův krok s ním nebyl konzultován. Jen ministr obrany prý snad o všem věděl. Stanné právo a další opatření byly odvolány, i dekret generálů, že přebírají moc.

Tak to všechno vypadá zvenčí. Jenže máme věřit tomu, že nikdo ve Spojených státech o kroku jihokorejského Kima nevěděl? To mně připadá jako špatný vtip. Není spíše pravdou, že některé kruhy ve Spojených státech, stejně jako tomu bylo s povolením využít americké rakety na ruském území, chtějí poněkud zkomplikovat Trumpovi jeho první kroky v prezidentském úřadu? Nejde spíše o podporu dalšího napětí ve vztazích s Čínou a o torpedování Trumpových slibů, že se severokorejským Kim Čong-unem umí upravit vztahy? Militantní Amerika se nevzdává. Když předat moc, tak ji pořádně popepřit, není-liž pravda.

Proč se však ti v pozadí najednou zalekli, když se odváží zcela veřejně na opačné straně Zeměkoule podporovat Ukrajinu, Izrael, a poloskrytě Kurdy a syrské džihádisty? Možná proto, že lidé v Jižní Koreji vystoupili jednotně proti prezidentovi, který už dlouho ztrácí důvěru obyvatel. Generální stávku by armáda demokratického státu nedokázala zlomit bez mnoha stovek obětí. Ostatně ani ta armáda nebyla jednotná v podpoře prezidenta.

Ustoupivší prezident bude nyní čelit snaze zbavit ho moci. Po jeho odvolání volají odbory, opoziční poslanci připravují takový zákon a mají zřejmě podporu i části jeho vlastní strany. Američané, pochopivše to, se veřejně distancovali a vyhlásili, že o akci nevěděli. Stejně jako tehdy, kdy se Gruzie v době konání Olympijských her vrhla na Jižní Osetii. Nyní už víme, že o gruzínském vpádu do Cchinvalivěděly předem americké zpravodajské služby. Tehdy byl prezidentem USA republikán George W. Bush.

Nyní se hledají obětní beránci, protože si myslím, že v USA by se Jun Sok-jola neradi zbavili. Je to jejich člověk. Jenže, nevím, nevím. Zašel příliš daleko a jeho Li Syn-manovská touha ani v USA nenajde moc stoupenců. Zvláště když obyvatelstvo Jižní Koreje už vyjádřilo svůj odpor. A tak zatímní výsledek jsou nějaká suspendování generálů a demise ministra obrany. Ale nemyslím, že je to poslední řešení.

Jen na doplnění: Zmíněný Li Syn-man nakonec skončil v americké náruči a zemřel už nikým neslaven v Honolulu. Svou úlohu však sehrál, ale to bylo před sedmdesáti lety.

Jaroslav Kojzar