Rok dvacet čtyři

Blíží se konec roku. Politickými prohlášeními se to jen hemží. Mnohá jsou na pokraji normálnosti. Jsme stále Ukrajinci – podle vlajky na Národním muzeu, stále Tchajwanci – podle před časem proneseného, ale stálé platného tvrzení předsedy Senátu, stále stoupenci prezidenta Bidena – jeho prohra nás uvádí v šílenství, protože máme své problémy, mstíme se za minulost – viz neustálý psychický nátlak přes pořady České televize a zákony typu odškodňování. Dokonce jsme schopni naději na svou výhru ve volbách vyměnit za ztrátu národní suverenity – co jiného je korespondenční volba a větší svázanost s Bruselem? Jsme dokonce ve válce, ač jsme ji nikomu nevyhlásili. Jsme? Ne, většina z nás není. To jen vláda, kterou většina, i mnozí z těch, co jsou jiného názoru, zvolili. Sice změna volebního zákona na poslední chvíli byla nefér, ale došlo k ní z rozhodnutí předsedy Ústavního soudu, který si tak léčil svůj mindrák ze vztahu s tehdejším prezidentem. Nebo měl ještě jiné mindráky? Či plnil něčí pokyn?

A při tom se stále hlásíme, slovy, jak jinak, k odkazu předmnichovské republiky. Úmyslně píši Předmnichovské, protože po té První následovala Druhá, která zdánlivě byla jejím pokračováním. Jenže tak to už nebylo. Po Mnichovu jsme přestali být suverénním státem se všemi důsledky.

Když odkaz, tak odkaz. Jací jsme byli, tedy naši předci, před sto lety, tedy v roce 1924, a co je vlastně jejich odkazem?

* Vzpamatovávali jsme se z válečných let a porúrské krize, jež zvýšila číslo nezaměstnanosti u nás na více než čtyři sta tisíc. (Je čas adventní, čas očekávání a rozjímání. Co vám říká ten dnešní? Počet nezaměstnaných je vyšší než dvě stě čtyřicet tisíc. Ty, kteří se nepřihlásili na úřad, lze jen odhadnout. Snad padesát tisíc. Bezdomovců je u nás přibližně sedmdesát tisíc. Jsou tu i cizinci. Počet nezaměstnaných uprchlíků z Ukrajiny, kteří dostávají dávky, je asi čtvrt milionu. Takže těch bez práce je tak na šest set tisíc.)

* Prezidentem byl tehdy Tomáš Garrigue Masaryk, muž, který neváhal za naši samostatnost a svébytnost bojovat odchodem ze země, pracovat proti habsburskému režimu, aniž věděl, zda tato jeho snaha vyjde. Pokud by se vrátil do válčícího Rakouska, mohl ho stihnout trest smrti. Tehdy v onom roce 1924 se vzpamatovával z několikaměsíční poválečné nemoci, ale ani ta ho nedokázala odvrátit od jeho zásad. Dokonce se postavil proti mocnému křídlu vládnoucí agrární strany, jejíž čelný člen, předseda Senátu Karel Prášek, se dopustil podvodného jednání, a elegantně ho dokázal zbavit funkce. Šlo ovšem o výjimku. Stát byl postaven na kapitálových transakcích a ty bez všelijakých pozorností, jež mohly ovlivnit dosažení cílů, byly nemyslitelné. Ani Masaryk se takovým darům nevyhnul, byť je však použil na bohulibé cíle. Pochopitelně mnohé z toho, co bylo v neprospěch obyčejných lidí, začalo být kryto zákony. (Dnešní český prezident je z jiného těsta. Sloužil před listopadem, dokonce velmi aktivně – sloužil i po listopadu, jenže jiným pánům. Také aktivně. Jeho názor, abychom se vzdali svého dílu samostatnosti a předali ho Bruselu, je v přímém rozporu s tím, co chtěl Masaryk. A že by se uměl elegantně či jakkoli jinak postavit proti stranám majícím ve svém středu korupčníky, je nemyslitelné. A ony dnešní zákony? Ani nyní tomu není jinak. Mnohé objednávky např. vojenského zboží si přímo říkají o prověrku. Například koupě houfnic ve Francii, jež jsme už dávno zaplatili, a ač termín dodávky je za námi, my je ještě nedostali. Jde o skutečně učebnicový příklad. Nebo předražené Casy ze Španělska, jež se táhly za jednou bývalou ministryní obrany, a přestože stály mnohem víc, než zřejmě měly, nenásledoval trest. Či předražená letadla F-35, která pro svou obranu nepotřebujeme, protože jde o nosiče jaderných zbraní, a jež nás budou stát mnoho miliard. Ty už také postupně platíme. Tentokrát Spojeným státům… Ta jdou zas za současnou ministryní obrany…)

*Demokracie i před sto lety měla své hranice. V onom čtyřiadvacátém roce dvakrát četníci použili pušky, aby ostrými náboji zavraždili čtyři demonstrující a několik dalších zranili. Bylo to ve Svaljavě na Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajině) při demonstraci rolníků, a v Trenčíně při demonstraci textiláků. Tehdy, také v onom roce 1924, bylo přijato sedm zákonů k sanaci bank, tedy k jejich »ozdravění« na úkor státu, dále oktrojovaný zákon o sociálním pojištění dělnictva a úřednictva, který byl absolutně nedostatečný a v době Velké krize odsoudil mnohé nezaměstnané k bídě a zoufalým činům… (Sto let znamenající určitý společenský pokrok a zvláště pak éra socialismu přece jen dokázaly posunout svět do poněkud lepších časů. Jenže sanace bank, když napřed rozpůjčovaly vybraným klientům, aniž ti by je pak museli vracet, miliardy nejenom korun, také následovala. Poté, co byly oddluženy, následoval jejich prodej do zahraničí a tím začala naprostá kontrolovatelnost celého českého hospodářství. Zatím se do demonstrantů nestřílí, ale zákony, které mají omezit svobodu a demokracii, se už v dílně ministra vnitra připravují. Navíc je tu i vládní zmocněnec, který zupácky už zadupal. V parlamentu se zároveň připravují a schvalují antisociální zákony. Ten, který zastavil již přijatý zákon, podle něhož důchodci z důvodu inflace měli dostat přidáno, je jen příkladem. Stejně jako nový penzijní zákon týkající mladších generací. Přitom poslanci sobě a dalším tzv. ústavním činitelům přiřkli další zvýšení platů. Nestydí se. Proč také? Jsou přece něčím víc než ostatní obyvatelé země.)

* Tehdy už nebyla válka. Alespoň týkající se nás. Sice jsme měli nějaké ty rozpory o Javornicko s Polskem, ale s tím jsme měli přece spory vlastně od roku 1918, stejně jako s Maďary. Nedivme se. Zakarpatí dříve patřilo k Zalitavsku a Horthy, stejně jako Pilsudski s Beckem, byli stoupenci velkého Polska a Velkého Maďarska. (Dnes je tomu jinak. S Polskem a Maďarskem jsme členy jednoho paktu. Už se nehandrkujeme o hranice. Ostatně s Maďarskem společné ani nemáme a s Polskem se o hodně zkrátily. Prý jsme však ve válce. Alespoň podle premiéra Fialy. Svými zbraněmi, municí a penězi válčíme na Ukrajině. Jezdíme po světě shánět válečný materiál. Nikdo jiný se k tomu nepropůjčil. Za to se nám dostalo veřejné pochvaly od amerických představitelů a metálu pro šéfa našich kontra. Dokázali jsme i zablokovat výzvu států Evropské unie k Izraeli. Měla zastavit válečné akce na jihu Libanonu. Byli jsme jediní. Výzva tudíž nebyla odeslána. Kromě jediné představitelky Spojených států jeden za druhým z našich vůdčích představitelů odejeli provokovat na Tchaj-wan. Nikdo jiný z Evropy. Naopak. Macron i von der Leyenová zamířili do Pekingu. Jsme tedy světoví? Novou velmocí? Spíše však jsme pro smích. Prý ale šaška míval každý král. Proč by ho tedy neměl mít ten dnešní sídlící za mořem a mající jen jiný titul? Jen bychom tím šaškem nemuseli být my.)

Ještě se vracím k onomu názvu Předmnichovská. Nerad bych, aby ta dnešní naše republika měla podobný epiteton, po němž by následovalo něco jako Pomnichovská či, alespoň podle datace, Druhá. Bohužel současný prezident a současná vláda k tomu směřují a necháme-li je vládnout dál, budou i v budoucnu směřovat. Pak už bude skoro zbytečné pořádat u nás nějaké volby.

Jaroslav Kojzar