Hledá se vysavač. Zn. do mrtě

V Poslanecké sněmovně se v těchto dnech bouřlivě diskutuje návrh státního rozpočtu na příští rok. Představte si hrnec s pokličkou. Státní rozpočet na rok 2025 je »jen« ta poklička. Podstatnější je, co se nachází uvnitř toho hrnce. A tam se kromě mnoha jiného nachází např. i částka 100 miliard Kč, což představuje sumu, kterou Česká republika bude muset letos uhradit věřitelům za úroky státního dluhu, jenž se vyšplhal na rekordních 3,334 bilionu – takto na hlavu každého občana ČR rozpočteno připadá 306 460 tisíc korun.

Na konto těch úrokových 100 miliard jsem se vrátil do školních let, zhruba do 5. třidy ZŠ, a prubnul si obyčejné dělení. Sto miliard jsem vydělil dvěma miliony osmi sty padesáti tisíci, což je zhruba aktuální počet důchodců v České republice, a vyšlo mi číslo 35 087. Chci tím říct tolik, že každý důchodce by pro letošek mohl dostat přidáno lehce přes 35 tisíc Kč, kdyby se polistopadové vlády nechovaly jako nenažraná, loupeživá prasata. Prosté že?

Anebo by těch 100 miliard mohlo jít na podporu mladých rodin, resp. porodnosti, neboť jak víme, počet narozených dětí v ČR se rok od roku rychleji řítí vstříc tvrdému propadu jak parašutisté na Kalouskových padácích. Anebo na hubení dětské obezity, která České republice predikuje budoucnost země nemocných tlusťochů a tlusťošek. Takto však oněch 100 miliard shrábnou věřitelé, čili banky, a my přece nejsme blbí, abychom nevěděli, komu banky patří, viďte? A to už nezmiňuji roční výši dluhových splátek jako takových, které se pohybují někde kolem 360 až 380 miliardami Kč.

Nuže, to bychom tak nějak měli po kupě výroční zprávu, takto základní bilanční data pětatřiceti let demokracie v České republice. Demokraté startovali v podstatě z dluhové nuly a za 35 let nás stáhli na mínus nynějších 3,334 bilionu a dluh samozřejmě nadále roste a poroste, dokud se v téhle zemi nenajde natolik výkonný vysavač, jenž všechnu tuhle špínu vysaje do mrtě.

Robert Fish

PS: Jako občan České republiky, tamtéž narozen, si osobuji právo podrobného vyúčtování onoho rekordního státního dluhu. Kdyby toto nastalo, jsem přesvědčen, že by platilo »co Čech, to Rakušan«, jak bychom všichni valili oči, na co všechno si stát bez našeho vědomí půjčoval… Jak říkám, už aby se na Václaváku začalo stavět… Mám rád vůni dřeva. Vy taky, že? A tohle by sakra vonělo.