Foltýn, zelené myšlení a urážení druhých

Tak jsme, my, kteří myslíme jinak než Washington, Brusel a její české prodloužené ruce, zombíci, svině, a je proto třeba s tím něco udělat. Protože oni, tedy my, »koušou své okolí, nakazí je svojí frustrací, nas*aností, strachem a antisystémovostí«. Je prý nás málo, prý čtyři a půl procenta, přesto bude třeba vykopat mezi námi a ostatní společností nějaký příkop, tedy zřejmě zabránit nám, abychom dále kazili ovzduší pro ty, kteří jsou systémoví, demokratičtí, svobodymyslní a věrní západním hodnotám.

Kde plukovník JUDr. Foltýn sebral ono zmíněné číslo, nevím. Pokud správně počítám, tak voliči do Evropského parlamentu volili většinově kandidáty stran, kteří nepatří mezi stoupence pětikoaličního snažení. Možná, že se spletl, a nevěda, jaké číslo uvést, skočil mu do hlavy údaj, jenž uvádí počty stoupenců LGBTQ+. Ti totiž ve stejné době za vládní podpory uskutečňovali v Praze za podpory vlády a pražské radnice svůj každoroční festival. Mýlit se je ovšem lidské.

Kdo je však vlastně plukovník Foltýn? Jihlavský rodák, dnes padesátiletý. Zatím plukovník, v dohledné době však jistě dostane generálské hvězdy. Právník (2002), který se po absolutoriu nechal získat pro armádu. Byl rychle proškolen a dostal vysokou hodnost. Pro důstojníka, který neabsolvoval celou vyškovskou Akademii, šlo o velmi pozoruhodný postup. Zřejmě ovšem vyhovoval, proto se dostal přímo na Generální štáb (2004) a z něj pak na velitelství vojsk NATO v Kosovu (2006) a poté na další funkce v Afghánistánu. Nebojoval, od toho byli jiní, řídil a hlavně… poslouchal.

Fialova vláda z něj udělala náčelníka Vojenské policie, po zvolení gen. Pavla prezidentem zase člena Vojenské kanceláře prezidenta. Ten ho také v květnu letošního roku pro stávající funkci, tedy koordinátora strategické komunikace Úřadu vlády, uvolnil. Je pravděpodobné, že dokonce premiéru Fialovi navrhl.

Otakar Foltýn se musel narodit na »šťastné hvězdě«, když se dokázal během krátké doby vyšvihnout z civila na vysokého důstojníka v armádě, který dokonce mohl projít řadou pracovišť v Armádě ČR, zvláště pak Společným operačním centrem, tedy mozkovým středem plánujícím dokonce naše zapojení do případné války. Dostal důvěru i Spojených států, proto je na jeho hrudi umístěna stužka vyznamenání Commendation Medal, což je vyznamenání udělované těm, kteří se proslavili hrdinským činy anebo mají zásluhy z hlediska amerických zájmů. Pokud jde o pana Foltýna, jde o druhý důvod. Připomeňme, že uniformu na wikipedii má vyzdobenou i banderovským trojzubcem, jenž je dnes vysokým vyznamenáním Ukrajiny.

Je ovšem zajímavé, že gen. v. v. Pavel, když se stěhoval na Hrad, si vzal s sebou nejen diplomata Koláře aj., ale také plukovníka, který je v nové funkci schopen vyslovovat téměř fašistické myšlenky a málo uznává, že lidé mohou mít také jiný názor. Především na pokračování války na východě, kterou Západ neustále znovu a znovu podporuje zbraněmi a střelivem, protože zbrojovky se přece nemohou zastavit, a která zároveň svým vlastním obyvatelům utahuje provaz vyvoláváním inflace a pomalu se šířící chudoby. S lidmi, kteří nechápou jeho »pravdy« se prý nenechá diskutovat, protože »to jsou lidé, kteří fakticky nenávidí nejenom hodnoty, na kterých stojí Česká republika, ale i samotnou Českou republiku … lidé nešťastní, zapšklí, zahořklí, smutní, opuštění, anebo mají jenom životní smůlu anebo jsou to prostě jenom svině«.

Proč však prezident Pavel plukovníka Foltýna, jehož antidemokratické názory musel znát, navrhl do funkce koordinátora strategické komunikace Úřadu vlády? Jak si to vyložit? Že jenom slovně platí Pavlův slib, že bude prezidentem všech? Nejde totiž o nějakých čtyři a půl procenta »nepřizpůsobivých«. Většina národa nechce další válku. Chce žít v míru a to nesouladí s přáními mocných ve Washingtonu a Bruselu. A Rusko? Víme o něm hodně málo. Jen to, co hlásají televizní stanice, poplatná média a pětikoaliční vláda. A ty, na rozdíl od některých dalších zemí, vše líčí bíle nebo černě. Neexistují barevné odstíny. Rusko je totiž stejnou kapitalistickou zemí jako kterákoli jiná v našem eurounijním svazku. Možná ještě kapitalističtější. Na její oligarchy nemá ani jediný z našich miliardářů. Nelze jim fandit. Mají tam své Foltýny, kteří balamutí obyvatele. Je však zahnáno do kouta a z něj může vzniknout něco, co si nikdo z nás, kromě snad pana Foltýna, paní Černochové apod., nepřeje. Nechceme válku. Nejsme těmi, co věší metály na hruď pana Foltýna a dalších natoidních generálů. Chceme mír, svobodu a skutečnou demokracii. Ne tu, co nám nařizuje, rozkazuje, jak máme myslit, a když se odkloníme, tak nás chce trestat a ponižovat.

Obdivovat se komukoli je vždycky ošidné. Týká se to nejen Ruska, ale i Spojených států. Věřit kterékoli z obou velmocí je »cesta do pekel«. Pro »zelený mozek« právníka a rychlodůstojníka Foltýna těžko pochopitelné. Jestliže však myslí, že lží a pseudopravdami dosáhne svých cílů, mýlí se. Každý tlak budí protitlak. Navíc každý má svůj díl pravdy a zbraněmi, vražděním, zákazy, denunciacemi, se k žádnému pozitivnímu výsledku v době jaderných zbraní nikdy nemůže dojít. Proto urážet druhé ve stylu plukovníka Foltýna mně připadá poněkud laciné.

Jaroslav Kojzar