Česká média opět dělají z bílého černé a opačně

Je zajímavé sledovat reakci českých mainstreamových médií na vítězství francouzské levice v parlamentních volbách.

Prakticky od první chvíle po zveřejnění volebních výsledků nebyli schopni komentátoři českých mainstreamových médií akceptovat skutečnost, že Francouzi ve volbách prostě rozhodli. Rozhodli tak, jak to považovali za pro sebe nejvhodnější. Společným úsilím francouzské levice, centristů i tradiční pravice (Republikáni) se podařilo zastavit obrovský nástup lepenovského Národního sdružení. Tedy francouzské krajní pravice.

Lepenovci jsou vedení velmi talentovaným mladým mužem jménem Bardella. A ubrali ze své xenofóbnosti, která je provázela dlouhá desetiletí. Nicméně pro další významné politické síly ve Francii nejsou jako partneři přijatelní. Proto docházelo před 2. kolem voleb k paradoxním situacím. Např. když jeden z předáků francouzských republikánů podpořil veřejně kandidáta komunistické strany.

V prvním komentáři po zveřejnění volebních výsledků jsem uvedl, že pokud došly tři hlavní protilepenovské síly k politické dohodě na společných kandidátech, dokonce v několika stech volebních obvodech, lze očekávat, že i po volbách může pokračovat duch této spolupráce.

Česká média jsou dnes ale plná strašení předákem strany Nepoddajná Francie Jean-Luc Mélenchonem. Vypadá to tak, že na letošního Mikuláše budou místo čerta chodit nadělovat dětem uhlí Mélenchonové. Prostě, je to absurdní. Francouzští centristé a klasická pravice by přeci nepodpořili ve volbách muže a hnutí, o nichž by věděli, že jsou nedemokratické, nebo dokonce protisystémové či nesystémové.

Vlastně jediným komentářem na úrovni v úhoru hloupých hodnocení a analýz francouzské povolební situace v českých mediích, byl komentář prof. Eichlera v MfD (středa 10. 7.), kde charakterizuje Mélenchona jako muže, který respektuje základní principy francouzské politiky, tedy včetně členství v EU a v NATO. Eichler přitom hovoří jako člověk, který se dlouhodobě specializuje na francouzské reálie. O Mélenchonovi mluví jako o vynikajícím literátovi a řečníkovi. A jako o člověku, který umí pojmenovat správným způsobem problémy, které nejvíce tlačí obyčejné lidi a také navrhnout jejich řešení.

Eichler, podobně jako já, se domnívá, že dříve nebo později bude nastolena spolupráce mezi oběma největšími osobnostmi centristů a levice, tedy mezi prezidentem Macronem a neformálním šéfem levice Mélenchonem. Určitě to nebude snadné, ale ani jedna z obou politických formací, o které se tito dva politici opírají, nemá v parlamentu většinu. Nic jiného jim tedy nezbývá.

Ústava V. Francouzské republiky byla šitá na osobu silného a výkonného prezidenta s vizí. Po větší část svého mandátu, kdy se Macron mohl opírat o parlamentní většinu, vládl v podstatě jako zvolený monarcha. Ten čas je ale pryč. Nyní musí přistoupit na pluralitní způsob správy země a vládnutí. Musí se dohadovat nejen ve své straně o dalším politickém postupu, ale také se svým budoucím partnerem. S Republikány Macron většinu v parlamentu nevytvoří, a tak mu zbývá jen levice. Vládnutí s krajní pravicí je přeci pro něj nepředstavitelné.

Myslím, že všichni čeští komentátoři, kteří – na rozdíl od profesora Eichlera – komentují dění ve Francii, by měli sejmout nohu z plynu. Měli by si být vědomi své odpovědnosti za úplnost a správnost informací, které podávají čtenářům či divákům. Mélenchon není bubák. Není to jiné vydání Bardelly či Le Penové z jiné části politického spektra. Je to jen demokratický politik s poněkud radikálními levicovými názory. A není ani horší než komunisté, jak píší někteří přitroublí žurnalisté. A není ani antisemitský. Kritika dnešní politiky Izraele není nepochopitelná. A není ji možné bezhlavě zaměňovat za antisemitismus.

Jiří Paroubek, předseda ČSSD