»Osamocení každého z nás je logickým důsledkem morálního stavu veřejnosti a úspěšné demagogie vládních skupin – to je stav, ze kterého musíme vycházet a nikoliv před ním kapitulovat. Lidé potřebují především vzor k následování a ten jim mohou poskytnout pouze osamocení jedinci. Jenom tak je naděje, že se alespoň někteří z nich zbaví strachu, který jim brání v hájení osobních postojů. Roztříštěnost veřejnosti je cílem politické manipulace. Zastrašené a dezorientované lidi však nelze organizovat a sjednocovat. Organizace zbabělého houfu je bezcenná. Úkol veřejného odporu a opozice na sebe musí vzít každý jednotlivec.«
Žádné politické strany. To je upínání se k absolutní beznaději. My, obyčejní lidé, kterým ukotvení hlavy na krku dosud funguje k tomu, k čemu je předurčeno, čili k přemýšlení, stále hledáme nějakou oporu, které bychom se přidržovali, abychom se tak zvaně vymezili vůči zrůdám. Nehledejme nic. Je to ztráta času, protože nic takové neexistuje. Miroslav Dolejší, politický vězeň, statečný člověk a autor Analýzy událostí 17. listopadu, v létě 1991 napsal pravdu, která by si zasloužila tesat:
Toto je podstata jediného možného odporu. Nic jiného neexistuje. Když ono je ale pohodlnější sdružovat se v politických partajích a žvanit a žvanit a jen žvanit a čekat, co z toho kde kápne. Třeba nějaká ta dozorčí rada apod., že?
Pro mě je pojem DEMOKRACIE, a melduji to stále dokola, prázdnou krabicí. Pravda, krabicí luxusně zabalenou, ale uvnitř zívající prázdnotou. I z podstaty oné demokracie, tedy z té samotné podstaty, je přece jasné, že něco takového ve prospěch občanů nikdy nemůže fungovat. Jediný model, který kdy fungoval, byly monarchie, svým způsobem diktátorský režim v tom nejlepším slova smyslu. Proto zednářstvo tak usilovně pracovalo na diskreditaci té rakousko-uherské, aby po 1. světové válce, která zejména k tomuto účelu byla iniciována, naistalovalo (to zednářstvo) své republiky s jasnou strukturou, strategií a režimy výhradně v jejich prospěch. De facto to byl návrat k zednářskému ideálu Velké francouzské revoluce (1789), která lůze umožnila tzv. vládnout, diskreditujíc do té doby výsostní postavení tamní šlechty, a sice pod falešným, nesmyslným a přirozenosti odporujícím heslem volnost – rovnost – bratrství, resp. zde byl položen základ těm všem budoucím poválečným republikám, které zmiňuji výše. Lid si sám sobě přece nemůže vládnout, protože se nikdy na ničem logicky nemůže shodnout, protože co jedinec, to jiný názor. Tak zvanou názorovou oponenturu zastupuje v parlamentní demokracii tzv. opozice, jejíž bezmocnost vidíte dnes a denně. O čem chcete rozhodovat, když nemáte většinu, nutnou k tomu, aby svůj názor ona demokratická opozice prosadila. Vznosné tlachy o kontrolní činnosti opozice, coby její hlavní roli v parlamentní demokracii, to je pohádka pro dospělé. Společnost potřebuje spravedlivého, osvíceného monarchu. Republiková uspořádání jsou zednářský vynález, čili sloužit ku prospěchu obyčejných lidí nikdy nebudou.
Dušan Sedlák