Díky, Štěpáne Kozube

»Už dlouho v sobě nosím něco a potřebuju to říct dál… Jsem na*ranej. Herci, umělci, muzikanti a všichni tihleti lepšolidi… mám toho dost… už mě nebaví dívat se na to, jak se herci, komedianti, šašci a obecně tady ta smetánka vyjadřuje ke všemu, co se děje ve světě a hlavně u nás v republice. Neviděl jsem, že by truhlář, pekař, soustružník… a všichni tihle jiní lidi, že by se snad vyjadřovali k politice. Mám toho plnou p*del. Vy*serte se na to, herci mají hrát a mlčet.«

To je Štěpán Kozub a jeho slova, která v řadách angažovaných umělců vyvolala doslova hysterii. Málo z nich má Štěpán na své straně – z těch známějších snad jen svého parťáka Michala Suchánka. Přitom Štěpán neřekl nic jiného, než co si myslí nemalá část mimopražského obyvatelstva. Nicméně tohle je v České republice tradice, jen si vzpomeňte na listopad 1989… umělecká smetánka taky byla najednou strašně ublížená a přitom před listopadem »neslezla« z televizní obrazovky. A jediného z nich, který měl autentické morální právo, Karla Kryla, odvrhli… v čele s Havlem.

Mohl bych ta herecká jména říct, ale nechci se tahat po soudech… Vyprávěl mi o nich kdysi Mirek Štěpán, že k němu na městský výbor partaje pravidelně chodili dva, aby jim schválil scénář, aniž by on po nich cokoli takového vyžadoval. Akorát mu tam vždycky vyžahli lahev whisky a odešli domů, a když po listopadu jednu z nich potkal na Národní třídě, tak přešla na druhý chodník, aby se s ním nepotkala…

Štěpáne, díky za vaše slova, která mají obecnou platnost. A ten příměr s truhláři, pekaři a soustružníky taky sedí. To bychom se taky za chvíli mohli dočkat toho, že Jíťa a Hýňa začnou kafrat profesoru Neužilovi do kardiologie… Schopni by toho byli, oni totiž nemají žádné zábrany.

Dušan Sedlák