27. června 1942 vpodvečer byl v Kobyliské střelnici v Praze zastřelen generál, expředseda vlády, Alois Josef Eliáš. Trest byl vykonán na základě v té době již půl roku starého rozhodnutí německého stanného soudu. A důvod? Bylo k tomu tehdy třeba udání důvodu?
Anebo, víte co? U těch, co byli zastřeleni společně s ním, bylo uvedeno, že pro »schvalování atentátu na Zatupujícího říšského protektora, generála SS a policie, Reinharda Heydricha«, proč by i jemu nemohl být tento důvod »přišit«? Jenže jedenapadesátiletý generál byl v té době skutečně ve vězení. Od 1. října 1941. Tehdy ho, po příchodu »Boha smrti« do Prahy, stanný soud odsoudil za spolupráci s emigrací a za účast na protiříšské činnosti tajné organizace Obrana národa, k smrti.
Rozsudek tehdy nebyl vykonán. Eliáš byl ponechán v pankrácké cele, protože se přece mohl ještě hodit. V tom byl Heydrich v myšlení oproti sekerníkovi Frankovi v předstihu. A tak až Heydrichova smrt umožnila plně propuknout nenávisti bývalého zkrachovalého loketského knihkupce, poslance československého parlamentu, dívajícího se na svět jedním okem.
Generál Eliáš! Syn krejčovského pomocníka z Vinohrad. Nic moc, řekla by dnes namyšlená elita. Ano, nic moc. Vystudoval za zapření celé rodiny reálku a pak zeměměřičství na ČVUT. Tři léta do války strávil, kromě vojenské služby, na stavbách ve Lvově, v Haliči a Bosně. Mobilizován byl hned po jejím vyhlášení. Čas strávený v rakouské armádě byl pro něj však krátký. Jediný týden. S dalšími Čechy z 28. pěšího pluku přešel do ruského zajetí a vzhledem ke své profesi byl brzy využit ruskou armádou ke stavění mostů a jiných dopravních staveb.
Válce se však vyhnout nechtěl, nemohl. Šlo o české země a konec nenáviděného rakousko-uherského režimu. Proto se po roce, při vzniku České družiny, do ní v Borispolu okamžitě přihlásil a v hodnosti desátníka se dostal do prvních bojů. Pak odejel s 5. čs. střeleckým plukem do Francie, kde se mu dostalo vojenské vzdělání a jako dělostřelecký nižší důstojník bojoval u Verdunu, v bitvě o Poix-Terron a u řeky Aisne. Po návratu počátkem roku 1919 se v hodnosti už štábního kapitána zúčastnil bojů o Těšínsko a poté ve funkci náčelníka štábu československých jednotek bojů o Slovensko.
To už definitivně spojil svůj osud s armádou. Byl velitelem pluku, i pobočníkem ministra obrany generála Husáka v Černého úřednické vládě, vystudoval Vysokou válečnou ve Francii, aby postupně zastával stále vyšší vojenské funkce. Jako druhý zástupce náčelníka generálního štábu, už v hodnosti brigádního generála, se stal v roce 1932 stálým členem čs. delegace na konferenci o ozbrojení v Ženevě. Tady se potkal s německým ministrem von Neurathem, jenž si jeho vystupování zapamatoval.
Po návratu následovaly velitelské funkce v Chomutově, Litoměřicích a v Trenčíně. V době mnichovské krize si ho k sobě jako svého poradce na ministerstvo obrany povolal generál Syrový a vlastně řídil ministerstvo, aby se pak sám stal ministrem obrany a následně dopravy ve vládě Druhé republiky a po obsazení nacistickými vojsky dokonce zřejmě z podnětu právě von Neuratha ministerským předsedou Protektorátu. Zvažoval, jak se píše v jeho životopisech, zda funkci přijmout. Po uvážení a vlastně v dohodě s Benešem funkci nakonec přijal. Začalo období, které bylo pro národ a pro něho samého nejtěžším.
Když dnes hodnotíme tuto etapu jeho života, musíme se Eliášovi poklonit. Dokázal eliminovat české fašisty, dlouho vzdorovat příkazům K. H. Franka a nacistů vůbec, tajně spolupracovat s Londýnem a ještě být členem »rady starších«, tedy ilegálního velení Obrany národa. Podle některých dokumentů měl kontakty nejen s Politickým ústředím a Petičním výborem Věrni zůstaneme, ale i s 1. ilegálním vedením KSČ.
Příchod Heydricha do Prahy koncem září 1941 byl spojen s Nařízením o výjimečném stavu a následně i se stanným právem. Heydrich se totiž rozhodl národu ukázat, kdo je tady pánem. A právě toho bylo využito i v kauze Eliáš.
Gestapo totiž už dlouho premiéra podezřívalo nejen z napojení na odboj, ale i ze styků s Londýnem. Hrála tu roli i Eliášova nevstřícnost k nacistickým orgánům. Také tzv. chlebíčkový atentát, při němž měli být otrávení aktivističtí novináři, kteří snědli na schůzce s premiérem nabídnuté obložené chlebíčky, byl vzat na váhu, i když nikdy nikdo nedokázal, že by se Eliáš na podobné akci podílel. Prozrazení některých důležitých informací, výsledek krutých výslechů zadržených představitelů odboje, nacistům dodal potřebné informace. A tak došlo k rychlému soudu a k vynesení rozsudku smrti. O ostatním jsem se už zmínil.
Na Kobyliské střelnici se hrdě katanům postavil čelem. Zřejmě stejně jako ti druzí, co sdíleli stejný osud a byli odsouzeni »jen« za »schvalování atentátu«.
Po válce generálu Eliášovi byla odhalena deska na jeho vinohradském rodném domě. Tehdy se o jeho činnosti vědělo ještě velmi málo. Proto byl po únoru, pro svou protektorátní vládní funkci, dokonce nějaký čas pokládán za ty, kteří spolupracovali s nacisty. Teprve dokumenty odhalily celý rozsah jeho činnosti a po právu se jeho postava dostala mezi významné odbojáře. Bylo to zásluhou především historika Tomáše Pasáka, mého bývalého kolegy, který si život generála Eliáše vzal jako stěžejní úkol ve své badatelské činnosti a připravil o něm řadu publikací.
Jaroslav Kojzar