Smrt Alexeje Navalného vzbudila v celém světě různé emoce. Vyrojily se zaručené pravdy o tom, že Navalného zabil sám prezident Vladimir Putin, i když se to stalo ve chvíli, kdy potřebuje mít do voleb čistou tvář a image. Také varianta, že Navalnyj zemřel na následky selhání organismu, když ho opět Vladimir Putin nechal otrávit agenty prudkým jedem novičokem v letadle. Naštěstí ho v německé vojenské nemocnici zachránili a vše mělo zdánlivý happy end… Ještě že ty Němce máme, neměl by se kdo vměšovat spolu s USA a VB do vnitřní politiky Ruska. Nakonec vrcholový mediální vůdce ukrajinské rozvědky SBU s hlubokým smutkem přiznal, že Alexeje Navalného bohužel zabil normální tromb, neboli krevní sraženina. Další zase spekulují, že Alexeje Navalného navštívil advokát, který měl potvrdit, že byl ve výborné kondici. Co bylo v předaném balíčku, už ale neřekl. Tohle všechno jsou ale spekulace. Z tohoto se bič na Putina neuplete.
Na pohřbu Alexeje Navalného zazněla hudba z filmu Terminátor. Ó, jak nezvyklé. Co tím chtěl Navalného tým a jeho rodina signalizovat? Zřejmě pevnost, neústupnost, oběť režimu znovu ožije a zároveň oznámení, že se blíží konec diktátorského režimu v Rusku, konec Vladimira Putina. Velmi promyšlená dramaturgie, připraveno hodně dopředu, zřejmě očekávali, že sám Putin zasáhne do Navalného života.
Pojďme se ale podívat na Navalného trochu blíže a na ruskou opozici také trochu z obecného pohledu. Rád bych uvedl několik příkladů. Mě osobně zaujalo prohlášení, které učinil Navalnyj z vězení těsně před volbami do Státní dumy v roce 2021, kdy chtěl, aby jeho podporovatelé volili Komunistickou stranu Ruské federace. A skutečně, v hlavním městě Ruska Moskvě komunisté posílili právě díky opozici (mladá a část střední generace komunistů). Zajímavé.
On vůbec Navalného tým přes tyto »úspěchy« ve výsledku selhává, prorůstá, nebo jak se říká dnes moderně, vtéká všude, kde se dá. Jen to nemá až takový účinek. Jak už to bývá, opozice je vždy v určité nevýhodě. Na druhé straně bořit je snadnější než budovat. Jenže pokud není soubor dalších informačních reálných sfér sečten v jednu správnou chvíli napříč společností, jsou schopni se sjednotit jen na jedné základní věci, která vede k obratu, přesněji destrukci stávajícího systému. A když nedojde k této synergii faktorů objektivních i subjektivních, je pak velmi těžké sladit do jedné linie napříč společností názorově různorodé nebo často i neukotvené jednotlivé opoziční lídry, placené ze západního fondu pro demokracii.
Typickým a charakteristickým je příklad Niny Alexandrovny Beljajevové z Voroněže, jež se politicky potácela právě napříč ruskou krajní politickou opozicí. Nina Beljajevová vystudovala státní univerzitu ve Voroněži, obor matematika a později práva. A jak tak cestovala, skončila ve výsledku v týmu zástupců KPRF. A ve chvíli, kdy začala speciální vojenská operace, začala vyzývat vojáky, ať se vzdají, a zdůrazňovala hodnoty jako lidská práva, svoboda projevu a přesně všechny tyto principy, atributy či doktríny, které Západ obecně používá. Na sociální síti napsala toto: »Učitelé, lékaři, důchodci, studenti, zaměstnanci podniků vlastněných Jednotným Ruskem – vy všichni, kteří jste byli před volbami do Státní dumy vystaveni hrozbám a jiným formám tlaku. Přemýšlejte o tom! Kdo jste?! Otroci nebo svobodní? Lidé nebo dobytek?! Chovejme se tedy jako SVOBODNÍ LIDÉ! Nenechme podvodníky a zloděje utírat si o nás nohy! JSME LIDÉ!«
Navalného tým má přes všechnu podporu velkou slabinu. Není přítomen ideologický vůdce, jenž by nasměroval a koordinoval tuto opozici, která je následně fragmentovaná a působí na každém místě jiným způsobem, vlastními prohlášeními a svými vlastními metodami a taktikami, které jsou navíc řešené výhradně aktuálně. Navalného tým se sice snaží o co největší vliv v ruské společnosti, zajímá ale jen malou část obyvatel Ruska, a Rusko je ve fázi vnitřního rozvoje. Tedy na ekonomickém vzestupu, který vyloženě kontrastuje právě se západní krizí. To je také důvod k tlaku na společnost, ať už je to na úrovni ekonomické, politické, informační atd. No a jak to tak bývá, vytváří se přirozeně společenský protitlak a zájem o Navalného projevují jen ti, kteří jsou nějakým způsobem přímo i nepřímo orientovaní na západní svět.
Navalného tým není jen vnitřně nekoordinovaný a fragmentovaný, není ani schopen systematicky strategicky a jednotně udeřit. To je způsobeno tím, že ze své podstaty plní pouze jednotlivé úkoly, které Západ zadává, a vlastně je objektem a ne samostatně působícím subjektem, který by tvořil vlastní opoziční politiku. Z toho jasně vyplývá, že většina těch, kteří řídí ruskou opozici, se více či méně podřizuje rámci poskytnutého západního rozpočtu a v návaznosti na jednotlivé úkoly jednají nekoordinovaně. Díky podpoře Západu jim roste sebevědomí, nejsou ale schopni posouvat se k úspěchu.
V současném stabilním Rusku Navalného opoziční politika na určitou část elit, které jsou prozápadní, prakticky nezabírá ani je nezajímá. Tyto ruské prozápadní elity jsou opatrné, protože stabilita jim zaručuje alespoň tento post. Jako příklad uvedu Vágnerovce. Když měli příležitost využít situace k úderu na Putinův systém, tak se zalekli, jelikož si během okamžiku uvědomili, jak nejisté pozice by mohli mít i při případném úspěšném převratu v Rusku.
Navalného tým dělá politiku, která připomíná opilého člověka, jenž v absolutní tmě lítá ode zdi ke zdi, máchá kolem sebe kladivem a sem tam trefí nějaký ten podpůrný pilíř. Západ má snahu tuto neúčinnou politickou opozici, kterou Navalného tým vytváří, informačně sjednocovat. Ale realita je taková, že jednotliví členové týmu dělají každý vlastní politiku, která v součtu vypadá tak, jak jsem popsal na příkladu opilého člověka. Snaha před prozápadními kamerami demonstrovat jednotu opozice, a tím úspěch Navalného týmu, není až tak účinná.
A když se vrátím zpět k případu voroněžské opoziční političky Niny Beljajevové, charakterizovaný algoritmus by měl pasovat snad na každého lídra opozice anebo i celkově na celý tým. Hlásat doktrínu lidských práv a křesťanských hodnot včetně svobody slova a zároveň s tím přát smrt svým konkrétním politickým oponentům, to by skutečný humanista nebo křesťan nikdy neudělal. Beljajevová se pokoušela dostat do různých politických stran a hnutí, všude tam, kde si myslela, že má podmínky k tomu, aby zasela opoziční Navalného myšlenky, a hodlala uspět tam, kde program přijmou. Ovšem jak se ukázalo, cestovala od jednoho politického subjektu k druhému a konkrétní politická stopa s úspěchem za ní žádná nezůstala.
Proto je pro Navalného tým teď po jeho smrti velmi těžké koncentrovat síly. Navalného si pěstoval Západ velmi dlouho, dokonce ho vzdělával na americké Yaleově univerzitě. O tom, že byl mužem se speciálními úkoly, svědčí i to, že když ležel v Německu ve vojenské nemocnici Charitas, navštívila ho osobně Angela Merkelová, což by za normálních okolností absolutně nebylo možné. Prostě tajné služby by to jednoduše nedovolily, nebo maximálně utajily. Zde to byl signál otevřeného boje proti Rusku.
Jinak Navalnyj dojel na své podnikatelské defraudanství a schovával to za politickou represi ze strany Kremlu a Putina.
Tedy sečteno a podtrženo, Alexeje Navalného bude Západ používat jako nástroj doktríny USA pro lidská práva nadále, ovšem tým Navalného nejen nikoho nezajímá, ale je v celé řadě věcí neřízená střela, která aktuálně mění směr. Západ sice očekává, že z jeho hrobu vyrostou konečně plody, které otráví Putina i ruskou společnost, ve skutečnosti je to ale jako by zasadil citrusový plod na písečné duně.
Roman Blaško
O čem tenhle článek vůbec je?