Podivné setkání

Šel starý Magdon, jel z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil…

Ta stará báseň by mohla mít jen trochu jiná slova:

Jel generál Pavel, jel z Paříže domů,

ve vaduzském zámku večer se stavil…

Proč?

Pokud jde o Magdona, víme. Pokud jde o Pavla, nevěděli jsme. Dokonce informace o tom se z lišty televize po několika chvílích ztratila. Magdon se opil, stálo ho to život. A Pavel? V té chvíli jsem se ptal, zda v Lichtensteinsku byl? Zdálo se mi, že jde o fake, lež. Ale lži jsou přece připisovány opozici. Ani později jsem žádnou tiskovou zprávu o tom případné návštěvě nenašel. Dlouho jsem neměl jasno. Trvalo dlouho, než se znovu návštěva potvrdila. Asi ji nešlo utajit.

Z Paříže do Prahy, kde Pavel byl na sněmu moudrých proukrajinskýcj lídrů, se létá přes německý Frankfurt. Může se ovšem přistát ještě v Mnichově a na letišti se setkat se zdejšími kamarády (bojím se slova genosse). Jenže prezidentské letadlo si domů zamířilo zřejmě přes Vaduz, kde domácím pánem je Hans Adam II. z Lichtensteinu.

Nešlo by o nic, kdyby koncem minulého roku se nesešel prezident České republiky Petr Pavel se zmíněným knížetem a navznikl při tom nápad – zatím ne návrh, aby bývalý majetek Lichtensteinů, který přes snahu ho zrestituovat, což se nedaří, byl jim přece jen předán, ovšem s tím, že bude spravován jakýmsi česko-lichteinsteinským společenstvím a jeho výnosy snad prý zůstanou na Moravě. Podmínkou ovšem bude přímý dohled vaduzského vládce a také on bude mít konečné slovo při využití prostředků, které majetek vydělá. V českých zemích záměr vyvolal šok a byl odložen »k ledu«. Jenže zřejmě »ten led« se rozpouští a oba hlavní protagonisté se rozhodli v jednání pokračovat. Tentokrát však nikoli veřejně.

Potomek nacistům vstřícných Lichtensteinů, což znamenalo, že na něj dopadly poválečné dekrety dr. Beneše, si plácl, nebo chystá plácnout, s potomkem českých občanů, kteří trpěli zlovůlí nacismu. Na jedná straně příslušník rodu, který se podílel na hlavní pobělohorské pacifikaci, tedy také na popravě českých pánů na Staroměstském náměstí, na straně druhé syn plukovníka ČSLA, který byl pracovníkem Vojenské kontrarozvědky, úzce spolupracující s StB, jenž sám byl v utajené škole vychováván na rozvědčíka. Přeběhlíci jsou ovšem nejvýznamnějším zdrojem informací a příkladem, když se ukáže, že je to pro ně výhodné, perfektních slouhů opačné strany. Tak tomu bylo svého času u generála Šejny, předsedy CZV KSČ a poslance Národního shromáždění před jeho útěkem na Západ, či u plukovníka Ladislava Bittmanna, zástupce náčelníka dezinformačního oddělení StB.

O obsahu jednání Petra Pavla ve Vaduzu nevíme zhola nic. To, že by generál v.v. Pavel cítil potřebu si prohlédnout zdejší Leonardy, Rembrandta či Rubense, které mají zámečtí páni ve sbírce, či vypít sklenku ve Hofkellerie des Fürsten (Dvorních sklepích) vylučuji. Jisté je, že publicita měla být a je potlačena. Proč? I to jistě má svůj význam. Jen nevím, na čem se zmínění páni, jistě doplnění o poradce, dohodli. A zda všechno o jednání ví premiér Fiala, si jist nejsem. Vím jen to, že návštěva nebyla ve prospěch naší vlasti, protože vzhledem k dalším okolnostem a tomu, co o požadavcích knížete z Vaduzu víme, o setkání ve stylu five o’clock tu jistojistě nešlo.

Jaroslav Kojzar