Bývalý americký důstojník, někdejší agent CIA a analytik Scott Ritter znovu vynáší do popředí mrazivé ponaučení z doby studené války a varuje ty, kteří jsou posedlí myšlenkou rozdrcení Ruska jako snadného nebo »ušlechtilého« cíle.
Důvodem byla otázka německého novináře Michaela Martense ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému, jak by Evropa mohla Ukrajině pomoci zabít více ruských vojáků.
Pro Rittera tato logika není jen nebezpečná. Je to logika, která, jak tvrdí, již byla ověřena s výsledky, jež by měly vzbuzovat hrůzu.
Ritter popisuje období let 1984 až 1988, kdy věnoval téměř veškerý svůj volný čas výcviku na možnou válku se Sovětským svazem. Výcvik se neomezoval pouze na zbraně. Ritter do hloubky studoval ruské dějiny, kulturu, literaturu a jazyk a snažil se pochopit protivníka, kterému se americký vojenský stroj připravoval čelit. V centru pozornosti byla takzvaná »sovětská vojenská síla«, kterou americké ministerstvo obrany soustavně prezentovalo jako jednu z největších hrozeb pro Spojené státy.
Vojenské manuály, analýzy, cvičení a simulace vytvořily prostředí, ve kterém se američtí mariňáci museli naučit jediné pravidlo: přežít válku se Sovětským svazem. Problém byl v tom, že cvičení začala odhalovat něco mnohem znepokojivějšího.
»Sovětský nepřítel« Američany trhal na kusy. V Národním výcvikovém středisku ve Fort Irwin v Kalifornii americké jednotky absolvovaly náročná cvičení proti speciálně vycvičeným silám, které reprezentovaly sovětský způsob vedení války.
Simulace opakovaně vedly k těžkým porážkám amerických sil. V jednom z cvičení Ritter spolupracoval s jednotkou americké armády na organizaci obrany založené na sovětské vojenské teorii. Výsledek byl pro mariňáky, kteří byli povoláni k útoku, noční můrou. Útok byl zastaven ještě předtím, než dosáhl hlavních obranných pozic. A nestalo se to jen jednou. Vedoucí cvičení třikrát scénář zastavili a »vzkřísili« mrtvé mariňáky, aby útok mohl pokračovat.
Podle Ritterova popisu byl výsledek ve všech třech případech stejný: útok se zhroutil ještě předtím, než vůbec začal.
Nejdramatičtější incident se však odehrál během dalšího velkého cvičení, v němž měly americké síly čelit simulované sovětské invazi do Íránu.
Sovětským silám se podle scénáře podařilo prorazit americké obranné linie. Situace se nyní dostala do bodu, kdy jednotka z 11. května dostala rozkaz použít jaderné dělostřelectvo k zastavení postupu. Rozkaz byl proveden. A pak přišla naprostá katastrofa. V rámci simulace sovětská strana reagovala drtivým jaderným úderem. Všichni »zemřeli«.
Cvičení skončilo. Poselství bylo mrazivě jednoduché: i když Američané dosáhli maximální úrovně eskalace, výsledkem nebylo vítězství, ale totální zničení.
Ponaučení, které nebylo zapomenuto, nebo bylo zapomenuto?
Ritter tvrdí, že tato cvičení odhalila něco, co vojenská teorie nemohla skrýt. Konfrontace se Sovětským svazem by nebyla snadným úkolem.
Byla by to válka, v níž by oběti mohly být obrovské a eskalace by mohla velmi rychle vést k jadernému konfliktu.
A jak poznamenává, měl štěstí. Nikdy nemusel otestovat své protikomunistické vojenské znalosti ve skutečné válce. Místo toho se ocitl v Sovětském svazu v rámci mise kontroly zbrojení, kde se podílel na zničení jedné ze zbraní, které byly hlavní hvězdou vojenských simulací: rakety středního doletu SS-20.
A pak podle něj přišel velký zvrat. Ritterův nejdůležitější závěr se netýká zbraní. Jde o volbu mezi válkou a mírem.
Snaha naučit se bojovat a zabíjet Rusy se podle něj ukázala jako mnohem méně užitečná pro přežití lidstva než snaha naučit se s nimi koexistovat.
Pro Rittera by to měla být nadčasová lekce. Lekce, za kterou, jak tvrdí, Mongolové, Švédové, Francouzi a Němci již v minulosti draze zaplatili. A to je lekce, kterou sami američtí mariňáci viděli na vlastní oči prostřednictvím vojenských simulací v 80. letech.
Rusko není protivník, kterému můžete čelit bezstarostně.
A nejnebezpečnějším bodem je podle Rittera to, že když se válka mezi hlavními vojenskými mocnostmi začne vyostřovat, může velmi rychle nastat okamžik, kdy už nebudou žádní »vítězové«.
Pouze přeživší. A v jaderném konfliktu by se i to mohlo ukázat jako iluze.
Simulace nejsou jen o historii předešlých válek
Jak uvádí The Intercept, Pentagon usiluje o high-tech program, který »minimalizuje kognitivní zátěž« vojáků. Utajovaný program v hodnotě přes 40 milionů dolarů s kódovým označením CARCOSA sdílí stejný název jako »chrám« v první sérii televizního seriálu HBO True Detective, což je místo, kde elitní pedofilní gang provádí rituální zneužívání dětí.
Program dohlíží Agentura pro pokročilé výzkumné projekty v oblasti obrany (DARPA), přední organizace Pentagonu financující vývoj futuristických zbraní a vojenských schopností.
Samozřejmě neexistují žádné důkazy o tom, že by se vojenská CARCOSA do něčeho takového zapojila. Není však jasné, proč v době, kdy Bílý dům upřednostňuje boj s »nebezpečnými konspiračními teoriemi«, DARPA poskytuje konspiračním teoriím takové podněty. The Intercept se obrátil na DARPA s dotazem, zda si je tato elitní výzkumná agentura vědoma podivné shody okolností, nebo zda v agentuře působí fanoušek seriálu True Detective. DARPA v době zveřejnění článku nereagovala.
Pentagonský systém CARCOSA je jeho vlastním chrámem informací, agregátorem řízeným umělou inteligencí, který má shromažďovat, třídit a zobrazovat záplavu informací odrážejících dění na rychle se měnícím bojišti budoucnosti.
»Program CARCOSA vyvíjí a demonstruje kybernetické technologie pro použití bojovníky během taktických operací,« uvádí se v novém rozpočtovém požadavku DARPA na fiskální rok 2025. »Kybernetická technologie Carcosa si klade za cíl poskytnout bojovníkům v terénu lepší situační povědomí o jejich bezprostředním bojišti.«
DARPA tvrdí, že CARCOSA pomůže »minimalizovat kognitivní zátěž taktických kybernetických operátorů«. Jinými slovy jde o bolesti hlavy způsobené stejným informačním přetížením, s nímž se všichni musíme potýkat denně.
Jednotliví kybernetičtí bojovníci na vysoce intenzivních bojištích, jako je Ukrajina a Izrael, jsou zaplaveni daty z vlastních komunikačních a IT systémů, z virtuální Niagary zpravodajských vstupů a z elektronických útoků prostřednictvím počítačů, strojů a dronů. Moderní bojiště je navíc dějištěm »informačních operací«, které se snaží manipulovat s tím, co nepřítel vidí a čemu věří.
CARCOSA bude podporovat oblast mise armády s názvem Kyberprostor a elektromagnetické aktivity neboli CEMA, která poskytuje velitelům na bojišti »technické a taktické poradenství ohledně všech aspektů útočných a obranných operací v kyberprostoru a elektronického boje«. Armáda uvádí, že operátoři CEMA jsou tak zaplaveni informacemi, že potřebují technologii rozšířené inteligence, která jim pomůže rozlišit signál od šumu.
»DARPA je již po celá desetiletí světovým lídrem v oblasti systémů strojového učení,« uvedla pro The Intercept Annie Jacobsenová, americká novinářka a autorka knihy The Pentagon’s Brain o agentuře DARPA. »Dnes se tomu říká umělá inteligence, ale myslím, že ‚strojové učení‘ je vhodnější termín – stroje ještě nejsou inteligentní.«
Čas, jak se zdá, je to plochý kruh, abychom citovali metaforickou větu z filmu True Detective, která se všeobecně stala symbolem něčeho, co jsme odsouzeni opakovat znovu a znovu a znovu…
Otázka je, jestli je to nekonečná vzestupná spirála a snaha, tj. vytlouct ze států astronomické vojenské rozpočty, které je pekelně zadluží, nebo jdeme ke konci naší civilizace.
Ona totiž ta věhlasná umělá inteligence nás nezachrání… A ty systémy, které »přežijí« katastrofu, budou »žít« do té doby, co budou mít přívod elektrického proudu. A jejich existence nebude mít žádný smysl.
Vše je jen a jen o lidech.
Ioannis Sideropulos