Vláda jen navazuje na to, co rozjel Fiala s pětikoalicí, kritizuje místopředsedkyně SOCDEM Kálalová

»Levicové strany by si měly říct, jaké jsou jejich možnosti, a udělat si dlouhodobý plán. Protože představa toho, že se za tři a půl roku dostanou do Sněmovny, je za mě velmi mlhavá.« To jsou slova místopředsedkyně Sociální demokracie Alžběty Kálalové v aktuálním rozhovoru pro iportaL24.cz. Mladá politička nastiňuje cestu, jakou by se měla (nejen) SOCDEM vydat, ale také kriticky hodnotí vládu Andreje Babiše (ANO). »Politicky je úplně strašlivá,« tvrdí. Proč? To se dočtete v následujících odpovědích…

Mladí lidé se dnes do politiky příliš nehrnou. Co na ní naopak zlákalo Alžbětu Kálalovou?

Já jsem to měla asi trochu specifické, protože jsem přišla na vysokou školu do Prahy z malé vesnice a zrovna se tady začalo demonstrovat proti Nečasově vládě a Dobešově reformě školství a proti poplatkům ve školství. Takže tam bylo jednoduché se – v uvozovkách – namotivovat a přidat. Kromě toho tam člověk potkal spoustu zajímavých a velmi inspirativních lidí.

Filozofická fakulta tím tehdy opravdu žila úplně celá, takže bych řekla, že to byl takový první popud. Potom už se člověk dostal do studentské rady, do nějakých struktur, které to řešily a zároveň se zabývaly například fakultní politikou, která má zase svoje specifika.

A pak mě kamarádka oslovila, že Masarykova demokratická akademie hledá nějakou pomoc na administrativu. Zjišťovala jsem, o co se vlastně jedná, a on je to vlastně think tank Sociální demokracie, tehdy ještě ČSSD. Ředitelem byl Vladimír Špidla a já si říkala: »Bývalý premiér, to může být zajímavé!« Tak jsem se tam šla podívat a velmi mě to oslovilo.

Já pocházím z šesti dětí. Mám pět sester a u nás se sociální témata hodně řešila, konkrétně socioekonomická situace, protože to v tom počtu nebylo úplně jednoduché. Takže si myslím, že levičačka jsem od jakživa a tady jsem to mohla nějakým způsobem rozvinout. Člověk se dostal ke spoustě zajímavých informací a mohl si rozšířit obzory. To byly takové mé základy a pak už to jelo samospádem. Chodíte na Úřad vlády, potkáváte premiéra Sobotku a víc se začnete zabývat tím, co ta vláda dělá, což středoškoláci až tak úplně neřeší. Sice jsem koukala na zprávy, ale to je něco jiného, než když se bavíte s lidmi, co reálně píšou zákony. To nesmírně rozšiřuje obzor a člověk si tím tříbí názory.

Když už je řeč o Vladimíru Špidlovi, ten nedávno stranu opustil, stejně jako řada dalších jmen. Vy jste tuto tendenci nikdy neměla? Zůstáváte vždy věrná?

Věrnost, nevěrnost – tak to asi není. Když se zkrátka snažím něco budovat, tak jsem přesně ten typ, který to dělá dlouhodobě. Jakmile něco začnu, tak to i dokončím.

Samozřejmě, že politická činnost je na celý život. A upřímně, nevidím jinou relevantní stranu, kam bych měla přecházet a která by dávala smysl.

Celkově je ovšem pravda, že levicové strany by si všeobecně měly říct, jaké jsou jejich možnosti a udělat si dlouhodobý plán. Protože představa toho, že se za tři a půl roku dostanou do Sněmovny, je za mě zatím velmi mlhavá. Aby levice získala nějaké větší slovo ve společnosti, musí začít budovat odzdola. Já jsem ten typ, který se snaží spojovat lidi, komunikovat s nimi a říkat: »Jasný, ty máš takové a makové trápení… ale ta řešení jsou.«

Kdežto neoliberální mainstream tvrdí, že to nejde jinak, než že se musí škrtat, důchody musí být nižší atd. Ne, je to blbost! A právě tahle činnost odzdola je to, co ráda dělám a v čem vidím smysl.

Mluvíte o potřebě dlouhodobého budování i na základě neúspěšné zkušenosti z minulého roku, kdy se finální podoba hnutí Stačilo!, tedy i se Sociální demokracií na kandidátkách, dala dohromady až na poslední chvíli, což byla možná ta největší chyba…?

Já to říkám již dlouhá léta a svým způsobem se to i potvrdilo. A to je potřeba říct, že spousta nových stran, to jsou takové rychlokvašky, které nemají základnu, de facto se neopírají ani o členy, ani o nějaké širší hnutí.

Tam je klíčové, aby se řeklo: »My tady zastupujeme tři miliony zaměstnanců.« Nebo: »Zaštiťujeme hendikepované, kterých je 800 tisíc«. Případně: »Chceme zastupovat skupinu nájemníků, těch je plus-minus 25 procent ve společnosti, to znamená skoro 3 miliony.« Myslím si, že i takhle by se nad tím mělo přemýšlet. Podle mě se politika nedá dělat krátkodobě. To je jasně vidět, že když někdo chce budovat politickou kariéru, tak aby ho lidé znali, aby o něm psali novináři a měl nějaké slovo, pak tam musí být třeba 20 let. Však se podívejte, koho zvou do médií a kdo má vliv. Jsou to často i bývalí politici, exministři, kteří už měli nějakou funkci a opravdu dlouhodobě se problematikou zabývali.

Dobrá, ale vy jste místopředsedkyní Sociální demokracie, tedy strany, která byla dlouhá léta za Miloše Zemana, Stanislava Grosse, Jiřího Paroubka, Vladimíra Špidly či Bohuslava Sobotky klíčovým vládním subjektem, ovšem teď je již druhé volební období mimo sněmovní řady. Co dělat, aby se ten propad zastavil?

Klíčové je to, co jsem už říkala. Krátkodobě je změna dost obtížná. Tam prostor nevidím.

Koneckonců se podívejte na minulé volby. ODS a Fialu vystřídal Babiš. V mých očích je to jen výměna pravicové vlády za pravicovou vládu a neshledávám úplně moc prostoru pro nějakou jinou stranu, která by v dalším období vládla.

Je otázka, jestli se nějaké okno příležitostí vytvoří. Může se stát, že tady najednou vznikne nějaké extra téma, jako tomu bylo za covidu. To je specifická situace a některé strany na tom vyrostly. Že pak zase pomřely, je jiná věc. Člověk tedy úplně neví, co bude, ale z mého pohledu by Sociální demokracie měla dlouhodobě budovat hnutí, snažit se bavit s lidmi a být jim na blízku, protože odtud vychází naše legitimita. To není o tom, že si tady »píáristi« řeknou: »Měli bychom udělat to a tohle. Publicita bude stát za to, když do toho vrazíme miliardu.«

A druhá věc je umět se chopit krátkodobých výzev nebo témat, která vyvstanou a která jsou pro občany důležitá.

Když už jste se dotkla vlády Andreje Babiše, jakou známku byste jí, na školní stupnici, udělila?

Upřímně, nemám ráda školní známkování, ale zhodnotila bych ji slovním hodnocením: velmi slabá. Jednak kompetenčně a samozřejmě i politicky – tam je úplně strašlivá. Oni jenom navazují na to, co Fiala a jeho pětikoalice rozjela.

Ať už s ohledem na škrty nebo na daňovou politiku, kterou předchozí vláda prakticky vůbec neřešila. Proč by se obtěžovali vytvářet nějaká daňová pásma pro vysokopříjmové, a naopak pro nízkopříjmové? Babiš jen nějakým způsobem navazuje na Fialu. Z jejich hospodářské politiky je to velmi dobře viditelné.

Například zrušení superhrubé mzdy. Odsouhlasili si to úplně vesele spolu, aniž by řešili následky. Mohli to udělat tak, že pro nízkopříjmové skupiny to zruší zcela, ale pro ty vysokopříjmové tam udělají nějaká daňová pásma.

Nebo stavební zákon? Je tam jasná návaznost na ODS. Už jen ten vznik – někdo jim něco napsal, pravděpodobně Hospodářská komora a navázaní právníci a lobbisti – a Babišova vláda to jednoduše vezme a začne to prosazovat na sílu. A pak zjistí, že se to musí celé přepsat, protože jsou tam úplné nesmysly. A to je příklad právě té nekompetentnosti, o níž jsem mluvila.

Jak tedy zajistit dostatek bytů, především pro ty mladé?

Rozhodně ne tak, že rozbouráte celý systém stavebního řízení.

Vídeňský model…?

Vídeňský model je určitě velmi funkční a dobře známý. Město vlastní zhruba 20-25 % nájemních bytů ve městě a stejný počet vlastní neziskové organizace a s tímhle počtem dokážou ovlivňovat ceny bydlení ve Vídni.

Byty mají s regulovaným nájmem, dokážou tam zařadit znevýhodněné osoby, tedy rizikové skupiny. Na základě dohod města s developery dávají developeři část postavených bytů do obecního bytového fondu. A není to žádná debata jako v Česku, jestli by developer mohl udělat parčík před budovou, kterou postaví… Tam se opravdu určité procento dává na sociální bydlení, respektive té obci zdarma. Tam je to realita, tam se o tom nediskutuje. Mají historickou kontinuitu a všichni to berou jako samozřejmost.

Tímhle způsobem se to dá krásně udělat. Regulovat developerskou zástavbu, jako to dělá Vídeň, ale i další města v jiných státech.

Samozřejmě by bylo skvělé udělat státní fond bydlení. Ostatně tady chvíli existoval, ale nikdo do toho nechtěl nacpat prachy.

Tam je zajímavé, že když to náš ekonom spočítal, tak říkal, že když se tady postaví 20 tisíc bytů ročně a dá se to do státního bytového fondu a zvolí se regulované nájemné, třeba za třetinu tržního, pak se to zhruba do 25 let vrátí jako investice. Z toho se dá financovat další. Takže de facto stačí jen prvotní investice a bude to udržitelné.

Když si vezmete statistiku, tak máme plus minus 800 tisíc bytů prázdných. Ano, často jsou ve špatném stavu, ale reálně je 200 tisíc v bytových jednotkách, třeba v panelácích. A některé ty byty jsou byty obecní!

Prázdné byty je třeba řešit. Kromě toho lze jejich opravy nebo výkup podpořit například nějakou formou dotací. I obce mohou vytvářet nový bytový fond, jen se to moc neděje.

Myslím, že jediná dobrá věc, která se podařila v posledních letech, bylo, že do Národního plánu obnovy se dostalo i bydlení. Moc dobře si to pamatuji, protože jsem byla na ministerstvu kultury, a právě tahle věc se tehdy povedla. Tehdy ještě ve vládě seděla Jana Maláčová, Lubomír Zaorálek a Jan Hamáček. Babiš s Havlíčkem nám to tam tehdy, když jsme byli v koalici, nechali – takže aspoň něco…

Tohle bylo skvělé, jenom mi přijde, že nikdo není ochoten reálně investovat do bydlení ze státního rozpočtu. Tady všichni koukají, jestli nám Evropa něco dá, jestli prostě něco kápne z EU.

Naopak důležité je nebát se investovat a říznout směrem k developerům, protože ti na tom vydělávají opravdu desítky až stovky milionů. To je taková zajímavost, že podle ČKAITu, České komory autorizovaných inženýrů a techniků, dokážou developeři postavit 70 metrů čtverečních bytů zhruba za tři až 3,5 milionu. Teď se zvedaly ceny, tak třeba za tři a třičtvrtě. No jo, ale prodávají to za dvanáct milionů. Nebo dokonce patnáct v lepší lokalitě. Ta marže je prostě neskutečná! Je potřeba, aby se vytýčila nějaká hranice. U léčiv máte maximálně 20% marži. A proč se to nemůže udělat tady? Vždyť je to veřejný zájem! Ve chvíli, kdy je tady obrovská bytová krize, a právě moje generace s tím má velké problémy, tak proč se neřekne – tohle je veřejný zájem, pojďme dělat konkrétní opatření. Nikdo na to ale nemá ty koule!

Souvisí to podle vás i s problematikou porodnosti, která v České republice klesá již pátým rokem v řadě?

Já to řeknu ze své zkušenosti. Jsem velmi ráda, že se nám po letech zadařilo, že jsem těhotná. Na druhou stranu jsem se občas probouzela v noci a přemýšlela, jestli to budeme schopni ekonomicky utáhnout, a to si nedělám legraci. Přemýšlela jsem a počítala. Přesně totiž vím, že když půjdu na mateřskou, tak budeme mít měsíčně zhruba o 25 tisíc v domácím rozpočtu méně. A to není úplně sranda. My teď platíme nájem 30 tisíc měsíčně a do budoucna už si nemůžeme dovolit byt v Praze. Jak se zvedají nájmy, jsou lidé chudáci. A nejvíce to odnáší mladí lidé, kteří vesměs bydlí v nájmech.

Vláda se ale rozhodla zvýšit rodičovský příspěvek ze současných 350 000 na 400 000 korun pro rodiče dětí, které se narodí po 1. lednu příštího roku. Není to první krok?

Já jsem se tomu zvýšení o 50 tisíc jen smála. Na mě to tedy nespadne, protože budu rodit na podzim a zvýšení je pro děti, které se narodí až od 1. 1. 2027. Takže já budu mít zase smůlu, na což jsem zvyklá celý život. Ale to je vedlejší…

Důležité je, že jsem to počítala. A když to rozpočítáte na tři roky, o kolik myslíte, že se vám rodičovský příspěvek zvýší? Ze současných 9500 na 11 500. Ježíši, co to je? To není ani polovina minimální mzdy!

A teď si to řekněme na férovku: kdo chce pečovat 24 hodin o někoho, respektive o malé miminko, za to, že dostane pár šlupek, za než s prominutím nezaplatí nic – ani polovinu nájmu? Ekonomické problémy, které lidi musí řešit, jsou zkrátka obrovské. A já rozumím tomu, že to není úplně lákavá představa…

Čili – jaké je řešení?

Krom peněz je to i sladění rodinného života s pracovním. Já jsem si říkala, že bych mohla třeba po půl roce jít někam pracovat. Jenže částečný úvazek – to je téměř nemožné sehnat. V Praze to bývá ještě dobré, jenže my se budeme stěhovat do Moravskoslezského kraje. A tam jsou mnohem složitější podmínky. Možná bych mohla nastoupit tak někam do provozu. Budu ráda, když nebudu mít dvanácti, ale osmihodinovou pracovní dobu. Jak s tím chcete mít dítě!? To je pro mě strašný oříšek a velká otázka, na kterou je třeba hledat odpověď.

Zkrátka to vnímám jako velkou výzvu pro každého nastávající rodiče, který nad tím přemýšlí. A také o velkou výzvu pro Sociální demokracii, a vlastně pro každého politika.

Jenže nevidím, že by někdo tyhle důležité věci řešil ve Sněmovně. Jsou tam i mladé političky, jenže ty se raději zabývají tím, kdo kam jede na zahraniční cestu, a na tohle se úplně vyprdly. Přitom by jim to mělo být blízké. Ale je pravda, že mladá generace se do dětí a rodičovství zas tolik nehrne. Potkat kluka, kterému je 25 a řekne, že by chtěl dítě, to bych chtěla vidět!

Často se říká, jak holky chtějí dělat kariéru. Ale ono je to také o jejich protějškovi. Sama žena si to miminko nesežene! Ano, řeší se teď umělé oplodnění pro single ženy. Ale to je delší debata, kterou nelze v tuto chvíli řešit jen tak bez větších zásahů do legislativy.

Jenže pak je problém také v tom, že není ideální, když dítě vyrůstá v neúplné rodině…

Samoživitelka to má těžké vždycky. Jak jsem říkala, ve chvíli, kdy půjdu na mateřskou, pak už počítám každou korunu, protože příjem je strašně maličkej a není to úplná sranda.

Ale chápu to. Co jsem viděla statistiky porodnosti, tak to hodně kleslo s covidem. Bylo to tím, že se lidé nepotkávali, byli zavření doma a ztratili hodně ten sociální kontakt. Obecně se tvrdí, že ani deprese a psychické problémy tomu nesvědčí. Nejde jenom o otěhotnění, ale o seznámení se vůbec. Často jsou mladí lidé na sociálních sítích, trpí špatným duševním zdravím a chybí jim bezprostřední kontakt. Navíc říkají, že všechno je to na prd a nic nemá cenu.

Tím navazuji na tu vaši první otázku, proč jsem přišla do politiky. Oni nemají ten impulz, co tehdy já, že přijdou a uvidí 100 tisíc namotivovaných lidí na Václaváku demonstrovat proti zhoršení své ekonomické situace. To vás zvedne ze židle. Tohle oni nikdy nezažili! A druhá věc je, že jsou zalezlí doma a do reálného světa se jim často nechce.

Na druhou stranu, spousta lidí je znechucených situací. Částečně se nedivím, že někteří vyhoří nebo k tomu nemají moc daleko a opravdu se snaží, aby je ten svět co nejméně semlel. Brání se, aby se z toho nezbláznili.

A pak tady máte hnutí mladých, jako je např. Fridays for Future, což je zajímavý příklad toho, jak určitá témata zvedají středoškoláky ze židlí. Ale také vidím, jak tehdejší vůdci toho hnutí už taky vyhořeli, šli od toho a zjistili, že je to strašně obtížné a náročné. A to já potvrzuji. Vůbec – dělat aktivismus a politiku je náročné fyzicky i psychicky a já teď taky budu muset, resp. chci, zvolnit. Kvůli tomu miminku.

Mimochodem, je to i o tom, že málokdo chce trávit čas na schůzích. Považuji to trochu za přežitek.

Představa toho, že tu budou masové strany, je mylná. To už nikdy nebude. Organizovanost se už dělá úplně jinak.

Co se změnilo?

Mladí se často zapojí do lokální kampaně, která je jim blízká, nebo právě na škole dobrovolničí, ale že by se přidávali k politickým stranám, to si myslím, že už nebude. Představa, že tu máme 30 tisíc členů a že je to takhle správně, nefunguje.

Dnes je mnohem lepší, jak jsem říkala, budovat to hnutí od zdola s tím, že nemusíte nutit lidi, aby podepisovali nějaký papír, přihlášku a mít členskou legitimaci. Tomu se dnes všichni vysmějí, protože mají elektronické občanky a podobně.

Takže si myslím, že mladí to nemají vůbec jednoduché a nemají potřebný klid a jistoty – právě s technologiemi a s tím, co se na ně hrne. A bohužel to vypadá na jednu krizi za druhou, od covidu po energetickou krizi. A Spojené státy teď – v uvozovkách – válčí každý týden na jiné straně planety. To je taky děsivé…

Petr Kojzar

FOTO – Facebook