Serpentinou, která vede od romantických skal v mšenském kraji, dostaneme se k hradu, dnes zámku, Housce, stojícímu na vysoké pískovcové skále. Jeho půdorys má tvar čtverce, dvůr je zčásti obehnán jednoduchou zdí, z části je obklopen hospodářskými budovami. Na severní straně se vypínají mohutné zdi původního stavení, jehož stěny tvpří i částečně přitesaná skála. Zámek chová 34 komnaty, z nichž nejvýznačnější je rytířský sál. Hrad zbudovali ve 13. století páni z Dubé. Po bitvě na Bílé hoře byl zkonfiskován Václavu staršímu z Dubé a připadl Valdštejnovi. Roku 1639 ho obsadili Švédové, pak ale byl dobyt císařským vojskem a opuštěn. Roku 1700 připadl Kounicům.
Ze zámecké věže je velkolepý pohled na romantické okolí. Není divu, že zdejší okolí je opravdu romantické. Je totiž součástí východní částí CHKO Kokořínsko, kde jsou nejznámějšími dominantami hrad Houska, Prameny Pšovky a Vrátenská hora, blíže Dubé pak Vysoký vrch a Korecký vrch. Kdysi dno českého moře doby křídové, staré zhruba 90 milionů let. Na tom dně se usadily v mocných vrstvách pískovce zpevněné uhličitanovými a železitými sloučeninami a po jeho konci za necelých 10 milionů let se staly uloženiny moře pevnými a tvrdými pískovci. V třetihorách došlo na mnoha místech k průnikům sopečných vyvřelin (čedič, znělce, trachyty a jiné) které tvoří vrcholky v krajině. Působením erozních vlivů byla pískovcová tabule rozčleněna nejprve erozními rýhami a postupně hlubokými roklemi a údolími. Obnažené skalní stěny podléhají selektivnímu větrání za vzniku drobných reliéfních tvarů jako například voštiny, skalní římsy a lišty, skalní okna, výklenky a jeskyně, vzácněji škrapy. V pískovcích o nestejné odolnosti se objevují známé pokličky. Údolí jsou většinou bezvodá, jedinými většími stálými toky jsou potoky Pšovka, Liběchovka, Dolský potok a řeka Ploučnice protékající severovýchodním okrajem území. Dnes má krajina kaňonovitý charakter, v severní části přechází v pahorkatinu, jsou pro ni typické pískovcové skály, z nichž mnohé vytvářejí rozličné tvary – skalní převisy, drobné jeskyně, výklenky a římsy. Polomené hory podobně jako České středohoří vznikly koncem třetihor, kdy došlo k rozlomení reliéfu a proniknutí čedičového a znělcového magmatu k zemskému povrchu. Hluboké kaňony nevyskytují i v samotném okolí Housky a zřejmě byly základem pověstí o místním vstupu do pekla.
O hradu se vypráví řada pověstí a jak již tak bývá, mívají tyto pověsti pravdivé jádro. Jedna z nich je o švédském lupiči Orontovi.
Po třicetileté válce se mnohým švédským vojákům nechtělo opouštět Čechy. Někteří si zde našli ženy a založili počestné rodiny, jiní se věnovali tomu, čemu se za válek naučili – loupežnictví. K nim patřill i švédský velitel Oront. Usadil se se svými kumpány v opuštěné Housce a s nimi podnikal výpady do okolí, kde vraždil a loupil. Z jeho bandy šla hrůza a o Orontovi se vykládaly hrůzostrašné věci. Podle nich nebyl ani člověk, byl to čaroděj a snad i sám ďábel, který vlastnil ďábelskou černou slepici, která ho ochraňovala. Říkalo se, že je nezranitelný. Přesto se našli tři odvážní mládenci, myslivci, kteří se rozhodli, že kraj Oronta zbaví. Protože se však předpokládalo, že ho chrání sám ďábel, či je on sám ďáblem, musela koule, která by trefila Oronta, být posvěcená. To takový problém nebyl. Každý farář by to rád pro klid a mír v kraji udělal. Tak mládenci měli tři posvěcené kule a nejlepší střelec z nich, jistý Mazanec, se uvolil, že na Oronta vystřelí. Ostatní dva měli být také připraveni. Ale důležité bylo ho vylákat ven z jeho »pelechu«. Tak ti dva, kteří měli střílet jako druzí, se domluvili, že svým křikem Oronta přimějí, aby se ukázal. Lest se povedla a Oront v tu chvíli marně volal svou černou slepičku. Mazancova rána padla a posvěcená kule prostřelila loupežníkovi hlavu. Nastal tak nejen jeho konec, ale i konec jejich lupičské bandy, kterou mládenci se svými pomocníky pochytali a odvedli do Mělníka, kde se loupežníkům dostalo spravedlivé odměny. Mazanec pak pušku, kterou zastřelil Oronta, už nikdy nepoužil, visela doma na hřebíku, jako vzácná rodinná památka.
A pekelná slepička? Ta se smrtí Orontovou podivuhodně zmizela a už se v kraji nikdy neukázala.
Vchod do pekla však nedal mnohým spát. A tak k tomu přišlo, že s poručením vrchnosti do »vchodu do pekla« byl koncem 17. století spuštěn černovlasý odsouzenec k smrti za vraždu, a to na provaze. Když ho vytáhli, měl místo černých vlasů bílé z toho, co tam uviděl. Prý spoustu těl »hříšníků« v hrůzném rozkladu. On to sice mohl být následek »okupace« Housky švédským důstojníkem a později vyhlášeným lupičem Orontem, který se jen tak s někým nemazlil a mnohým, i nevinným, způsobil peklo na zemi.
Tak se toho vystříhejme i dnes, i když jsou mezi námi tací. Přeji vám všem, abyste se s nimi nesetkali; já už to mám za sebou.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora