Dva sourozenci pohřbení stovky kilometrů od sebe ve starověkém Španělsku byli po téměř 1600 letech propojeni analýzou DNA. Jejich pozoruhodný příběh je součástí rozsáhlé genetické studie, která odhaluje, jak římská vláda transformovala populaci Pyrenejského poloostrova mnohem hlouběji než následné germánské migrace.
V pozdně římském Španělsku zemřela žena a byla pohřbena vedle Via Augusta, jedné z hlavních silnic říše. V její hrobce byla nalezena skleněná váza a dvě zlaté brože spojené s tradicemi z oblasti Podunají a Černého moře. Stovky kilometrů odtud, ve starobylém městě Augusta Emerita, byly v dalším hrobě uloženy ostatky jejího bratra.
Více než 1600 let zůstávalo jejich rodinné pouto skryté, zachované pouze v ostatcích, které po sobě zanechali. Bratr a sestra, pohřbení stovky kilometrů od sebe, se možná nikdy znovu neshledali. Ale staletí po jejich smrti starověká DNA konečně odhalila pouto, které nevymazala ani vzdálenost, ani čas.
Jejich příběh je jedním z nejpozoruhodnějších objevů v nové studii publikované v časopise Cell, která zkoumá, jak migrace formovala Pyrenejský poloostrov za římské nadvlády a v následujících stoletích.
Dva sourozenci spojení starověkou DNA
Výzkumníci identifikovali bratra na hřbitově Los Blanes v Augusta Emerita, dnešní Méridě v západním Španělsku. Jeho ostatky pocházejí z let 364 až 535 n. l. Jeho sestra byla pohřbena v Hostalot-Ildum, komplexu u silnice podél Via Augusta v severovýchodním Španělsku. Její pohřeb se datuje do let 257 až 409 n. l.
Genetická analýza prokázala jejich sourozenecký vztah a odhalila, že oba měli předky úzce spojené s populacemi střední a severní Evropy. Vědci naznačují, že mohli patřit k první generaci migrantů, kteří přijeli na Pyrenejský poloostrov v období hlubokých politických změn.
Pohřeb ženy poskytuje obzvláště výmluvný archeologický kontext. Její zlaté jehlice, spojené s podunajsko-pontskými tradicemi, připomínají předměty nalezené v Los Blanes, což naznačuje kulturní vazby mezi komunitami oddělenými značnými vzdálenostmi.
Podle studie představují sourozenci největší geografické oddělení, jaké bylo dosud zdokumentováno mezi příbuznými prvního stupně ve starověkém záznamu DNA.
Jejich vztah také vyvolává otázky, na které archeologie zatím nemůže odpovědět. Cestovali společně, než se vydali různými cestami, nebo se oddělili během širšího přesunu lidí do Hispánie?
Vědci naznačují, že žena mohla zemřít během migrace na jih, zatímco její bratr pokračoval směrem k Augusta Emerita. Jejich přesný pohyb však zůstává neznámý a dostupné důkazy nemohou potvrdit, zda cestovali společně.

Cesta do Římské říše
Římská silniční síť mohla hrát klíčovou roli při přesunech sourozenců po Španělsku. Vědci odhadují, že cesta mezi jejich pohřebišti trvala asi 24 dní pěšky nebo 14 dní na koni. Pohřeb ženy poblíž hostince u silnice naznačuje, že infrastruktura vybudovaná za římské nadvlády nadále sloužila cestovatelům, i když císařská moc slábla.
Tato mobilita byla obzvláště důležitá během pátého století, kdy na Pyrenejský poloostrov vstoupili Svébové, Vandalové, Alané a Vizigóti a založili nová centra politické moci.
Příběh sourozenců však představuje pouze část mnohem širšího demografického obrazu. Jejich genetické spojení pomáhá ilustrovat pohyb jednotlivců napříč Španělskem, zatímco širší studie odhaluje, jak různé migrační vlny ovlivnily populaci poloostrova.

Římská nadvláda transformovala genetickou krajinu Iberie
Mezinárodní výzkumný tým vedený Pablem Carriónem a jeho kolegy shromáždil genetická data od 243 starověkých jedinců získaných z 31 archeologických nalezišť na Pyrenejském poloostrově. Vědci porovnali tyto výsledky s dříve publikovanými starověkými genomy, aby prozkoumali populační změny přibližně mezi lety 100 a 800 n. l.
Jejich zjištění ukazují, že římská nadvláda přinesla do Hispánie značnou genetickou rozmanitost prostřednictvím migrace z východního Středomoří a severní Afriky.
Z 66 jedinců z římského období zkoumaných v jedné analýze původu neslo 55 genetický původ spojený s východním Středomořím. Vědci identifikovali obzvláště silné souvislosti s populacemi připomínajícími římskou a byzantskou západní Anatolii, včetně regionů spojených se starověkými městy, jako jsou Efez, Pergamon a Smyrna.
Severoafrický původ se také rozšířil, zejména v jižní a střední Iberii. Ve skupině 34 jedinců z římského období z jihovýchodních lokalit vědci identifikovali tento původ u 33 osob, což odhalilo rozsáhlé souvislosti napříč západním Středomořím.
Tato zjištění naznačují, že římská Hispánie byla geneticky mnohem rozmanitější než její předřímské obyvatelstvo. Obchod, císařská správa, vojenská činnost a pohyb lidí spojovaly poloostrov se vzdálenými částmi Středomoří.
Jeden obzvláště výmluvný příklad pochází z raně křesťanského hřbitova v Cortijo Coracho poblíž Luceny. Výzkumníci rekonstruovali rodinnou síť zahrnující čtyři generace a identifikovali předky spojené s místním iberským, východostředomořským a severoafrickým obyvatelstvem v rámci jedné komunity.
Objev poskytuje důkazy o úzkých demografických vazbách mezi severní Afrikou a jižní Hispánií během šíření raného křesťanství, ačkoli genetické důkazy samy o sobě nemohou prokázat, jak se náboženské přesvědčení šířilo.

Germánští vládci dorazili, ale populace zůstala
Studie rovněž zpochybňuje předpoklad, že příchod germánských království nutně vedl k rozsáhlé náhradě populace.
Po oslabení římské autority se na Pyrenejském poloostrově objevily nové politické mocnosti. Svébové založili království na severozápadě, zatímco Vizigóti nakonec ovládli velkou část regionu.
Genetické důkazy potvrzují, že do Hispánie dorazili migranti s předky ze střední a severní Evropy. Výzkumníci zjistili tento původ u 53 ze 164 jedinců z období migrace, zejména na archeologických nalezištích spojených s germánskou hmotnou kulturou a pohřby vyššího společenského postavení.
Širší hispánsko-římská populace však zůstala do značné míry kontinuální. Migranti a zavedené komunity žili vedle sebe a genetické důkazy naznačují, že smíšené sňatky postupně spojovaly jejich předky.
Tento vzorec kontrastuje s vývojem v Británii po římské nadvládě, kde předchozí genetické studie dokumentovaly mnohem rozsáhlejší demografické změny.
Výzkumníci proto dospěli k závěru, že politická kontrola a obměna populace nešly nutně ruku v ruce. V Iberii byla genetická transformace spojená s římskými imperiálními vazbami rozsáhlejší než změny doprovázející vzestup germánských království.
Autoři nicméně uznávají významné mezery v archeologických záznamech, zejména pokud jde o dobu železnou, období římské republiky a severní Iberii. Tato omezení znamenají, že k rekonstrukci kompletní demografické historie poloostrova bude nutný další výzkum starověké DNA.
Ioannis Sideropulos
ZDROJ a FOTO – Institut de Biologia Evolutiva (IBE)

