Já mám rád Malou Hanou! To je kraj na západní Moravě, v severní polovině boskovické brázdy, plný úrodných polí, vonících zrající pšenicí a ječmenem a také medem, třešněmi a hruškami a na podzim zrajícími švestkami. Kraj, kde bývaly studánky s čistou vodou, která se dala pít přímo od pramene. Kraj dobrého piva z Černé Hory a laskavých lidí, i mnohých nálezů zkamenělin a nerostů, kraj vlčích máků a modrých chrp, mladých lásek i rošťáren. Kraj, kterému vévodí Velký a Malý Chlum a na skále nad městem Boskovice i boskovický hrad.
Tady, na pradávných usazeninách permských jezer, křídového a třetihorního moře a místy i návějích spraší z dob ledových se vytvořily úrodné půdy Malé Hané.
To všechno je základem zdejšího úrodného kraje. Však také se zde brzo usadili lidé a začali vzdělávat svá políčka, zakládat osady, vsi a městečka. Jedním z nich byly i Boskovice. Po Boskovicích se psal jeden z nejvýznamnějších moravských panských rodů, který měl v erbu sedmizubý stříbrný hřeben v červeném poli. O vzniku hradu i domnělém praotci rodiny Boskoviců existuje pověst, zachycená již Bartolomějem Paprockým z Hlohol v Zrcadle slavného markrabství moravského z r. 1593. Jejím jádrem je vyprávění o ptáčníku Velenovi, jemuž moravský markrabě udělil lénem krajinu, kde byl později vystavěn hrad Boskovice. Podle hradu se psal již v r. 1222 Jimram z Boskovic. Původní boskovický hrad byl menší raně gotickou opevněnou stavbou západně od pozdějšího hradu, z níž se zachovalo hlavně základové zdivo palácové části a stopy opevnění – příkopy a valy. Tento malý hrad byl pobořen r. 1312 vojskem krále Jana Lucemburského, když se vzbouřil Arkleb z Boskovic (1292–1342); byl však ve 20. letech 14. století znovu postaven. A následně opakovaně opět vyvrácen a znovu obnoven. K významné renesanční přestavbě došlo v polovině 16. stol. Od roku 1690 byl však hrad rozebírán na stavbu zámku a jiných budov panství. Dnes je z něj, díky tomu, působivá zřícenina.
Dnes již teskné zříceniny nedaleko zámku připomínají slávu mocného hradu. Na hradě i v jeho blízkosti se událo mnoho podivných a tajuplných událostí. Vypráví se tu o čertech, o skřítcích i o pokladech. Když se vydáme daleko proti proudu času, setkáme se na hradě s loupeživým rytířem. V těch pradávných dobách se dělo mnoho zázraků a tak věřme pověsti o tomto rytíři. Jednoho jarního dne projížděl lesem kolem hradu opat z dalekého kláštera a vezl s sebou truhlici peněz. Rytíř se o jeho cestě brzy dozvěděl a spravil o svém plánu i komorníka, moudrého muže, který nerad viděl pánovy nekalé činy. Nedovedl mu v nich však zabránit. A tak se stalo, že rytíř přepadl kočár a truhlu uloupil. Pán se vrátil na hrad se svou kořistí, ale z peněz se neradoval dlouho. Komorník se tentokrát na něj rozhněval a v noci truhlici zakopal. Když se ráno pán probudil a zjistil, že lup je pryč, běžel za komorníkem a vyptával se jej, kam se truhlice poděla. Komorník dlouho nechtěl říci, ale nakonec se přece jen přiznal, že truhlu ukryl on. Rytíř se rozzuřil a už už se chystal komorníka probodnout, když se na nádvoří zjevil pekelník, divoce se zachechtal a pána odnesl s sebou. Vypráví se, že komorník se se svým pánem setkal i po smrti. Čert prý proměnil rytíře v kohouta s ohnivým hřebínkem a očima a nechal ho hlídat truhlici, kterou uloupil opatovi. A komorník se po smrti proměnil v černého kavalíra, který se o svatojánské noci zjevuje a ukazuje lidem cestu k pokladu.
A ještě jedna pověst se bude za čas vyprávět. Ta o partě mladých lidí, kteří nedaleko boskovického hradu hledali, ne poklad, ale prastarý zkamenělý hmyz, i křídové a třetihorní zkameněliny mořských živočichů. Světově proslulou se stala lokalita Obora, odkud doc. Jarmila Kukalová popsala v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století přes sto dvacet druhů tehdejšího hmyzu a při dalších výzkumech (po roce 2000) byly objeveny četné rody a druhy zatím nepopsané. A ti mladí lidé si pro své pohodlí si vytvořili »klidný koutek« se zástěnou, do které jeden z nich vyřezal srdíčko tak, aby ten, kdo v tom koutku sedí, viděl na boskovický hrad. A ten, co to srdíčko vyřezal, nebyl zrovna žádný anděl. Mnozí říkali, že právě naopak.
Nebojte se však a věřte, že jsou to čerti spravedliví! Zdá se, že dnes mnohým z nás to peklo a čerti chybí!
Václav Ziegler