Moji milí čtenáři, dovolte mi, abych reagoval na moc hezký článek slečny Marcely Špičkové o vachtě trojlisté, které se také místně říká »hořký jetel«. Slyšel jsem i pojmenování »zaječí jetel«, to je ovšem jiná rostlinka. A abych byl upřímný, rád bych viděl toho zajíce, který by ji okusoval.
U nás vachta trojlistá byla i v minulosti poměrně vzácný druh, i když podnebí našich nížin a krasových i pískovcových oblastí by jí mohlo výtečně svědčit. Vyskytuje se u nás opravdu jenom roztroušeně na bažinatých loukách (těch máme dost málo), v odvodňovacích kanálech (těch je dnes taky málo, neboť je většinou nahradily meliorační trubky), a stejné je to i s mokrými příkopy, ale hlavně se vyskytuje při okrajích stojatých vod, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, tedy z mého »courání« po našich zemích, jak ho nadneseně označovali u nás doma. Vachta je léčivka, to už víte z článku, na který se odvolávám. Kdosi mi ji doporučil koncem osmdesátých let minulého století, kdy mě zužovaly zažívací a s nimi i žlučníkové potíže. Jenže tehdy sehnat dobře usušené vachtové listy byl velký problém. Sbírat v přírodě jsem je nechtěl, neboť jsem vždy ctil literu zákona, a v prodeji vachta skutečně nebyla. Jenže já měl vždy hodné a ochotné spolupracovníky, z nichž jeden, co byl ornitolog, se mi nabídl, že mi vachtu doveze z Finska, či odkud. Dovezl, skutečně dovezl, a nic za to nechtěl a ještě mi říkal, že mi to může pomoci při mých nervových poruchách, které byly tehdy vyvolány okolím. Vachtová droga byla přesně podle předpisu – listy jen s kratičkými částmi řapíků, listy nezahnědlé od špatného sušení, bez pachu a dalších projevů nekvalitního zboží. Opatřil jsem si na čaj specielní hrneček a specielní stříbrnou lžičku (obojí ještě mám) a na radu kolegy jsem první čaj udělal pouze ze dvou lístků. Říkal něco o tom, že budu hrdina, když ten hrnek vypiji. Dobře, tak budu hrdina, jen když mi to udělá dobře, říkal jsem si. A netušil jsem! Čaj odestál, přiměřeně zchladl, že byl už k pití a tak jsem pozvedl hrnek, že se napiju. Bylo mi divné, že mí kolegové se na tu »zábavu« přišli podívat. A napil jsem se hlubokým douškem. Snad ani číše bolehlavu, co musel vypít Sokrates, nebyla tak odporně hořká. V první chvíli jsem si myslel, že doušek vyprsknu. Ale kolegové se se zájmem dívali. Tu radost jim neudělám, jsem si řekl v duchu, a pomalu spolykal všechen ten hrůzný nápoj, neboť on chutná silně a dlouhodobě hořce. Udiveně a za pochvalného mručení kolegové odcházeli a kolega, který mi ho přivezl, pravil, že jsem tvrdý chlap. Ocenění snad větší než prezidentský řád!
Co bylo dál? Vachtu jsem se naučil pít a opravdu a dlouhodobě mi pomohla s mými potížemi. Obojího rázu. Tak vám chci říci, milí čtenáři, připravujete-li se na to pít čaj z vachty, připravte se také na strašný počáteční šok. Až budete pít stý hrneček, už vám to ani nepřijde! Hlavně ať jsme zdraví!
Václav Ziegler
Diskuze je uzavřena.